Vzpoura robotů
Pod pojmem robot si každý představí jakéhosi humanoidního tvora, který není jen pomocníkem v domácnosti, ale i společníkem a kamarádem. Tato představa je ještě daleko. I když kdo ví? Ale roboty máme přece už doma, i když vypadají trochu jinak než člověk. Ale pomáhají. A tak vysavač po stisknutí tlačítka vysává, pračka pere, sušička suší, myčka myje nádobí, odšťavňovač vyrábí lahodné pití, a tak bych mohla pokračovat. Já mám své pomocníky pojmenované jmény, a proto je občas povzbuzuji slovy jako „dej se do toho Fanouši“ nebo „hodná holka je Kačka“. To chválím myčku za nablýskané skleničky. A tak mi tuhle proběhlo hlavou, co by se stalo, kdyby se moji „kamarádi“ vzbouřili.
Představte si den X. Hodíte prádlo do pračky. Mimochodem ta moje je starší paní a říkám jí Maruška. Zmáčknete knoflík a nic. Po marném úsilí se vydáte za Fanoušem, robotickým vysavačem. Ťuk. Lehoučce stlačíte tlačítko a něžně ho vyzvete k práci: „Tak můžeš jet, Fanoušku.“ Jenže on nic. Dokonce se vám zdá, že se ušklíbl. To snad ne, pomyslíte si, den Blbec. Vyrazíte do koupelny a chcete si vyfoukat umyté vlasy. Ale fen Jára stávkuje. Myčka Kačka také nereaguje a to je prosím teprve miminko. Koupila jsem si ji před půl rokem, když „stará“ Rézinka odešla do důchodu. Taková nevděčnost! A jak jste si jí hleděli, chválili její příborník a její mycí schopnosti, že se musela nadýmat pýchou. A teď tohle! Nebo že byste ji chválili málo?
A tak se stalo, že v jednom dni, se vzbouřily nejen všechny spotřebiče v kuchyni, v koupelně, ale i počítač a mobilní telefon. Tak to už je opravdu na silnou dávku uklidňujících léků. A ty doma nemám. Dokážeme si vůbec představit prát prádlo a oblečení na valše a v neckách? Copak to, nechat vlasy, aby uschly samy od sebe, to je to nejmenší. Ale jít si pro vodu s kýblem někam do kašny nebo ke studni, abychom se moli umýt? A co mýt nádobí? Jo, a ta voda se musí ještě ohřát, v kamnech zatopit… A dost. No, nevím, kolik času by nám zbylo na naše koníčky nebo záliby… Snad jedině stávkující televizi Bohunku by mohla nahradit četba. Ale ouha! Čtečka se přidala ke stávkujícím. Věřte, nevěřte, úplně si dokážu představit, že lidé chodili po tak náročném dni spát se slepicemi.
Asi si dnes už nikdo nedokáže představit žít bez svých pomocníků. A nikoho z nás by jejich rebélie ani nenapadla. Prostě se občas stane, že některý Fanda nebo Bohouš doslouží, ale bez nového dlouho nevydržíme. Jsme pohodlní. Ale ne líní. Jen chceme mít prostě více času pro sebe, pro své blízké, pro své kamarády a pro své záliby.
Mám jednu známou, která se mně chlubila tím, že byla kdesi na dovolené /místo si už nepamatuji/, kam chodila pro vodu ke studni, rozdělávala oheň a že to byl úžasný týden. To asi ano. Dobrodružství. Změna. Sounáležitost s přírodou. Ale týden! Dovolte, abych se mírně pousmála. Týden, dva, měsíc… No fajn. Ale všichni se nakonec rádi vrátí do svého bezpečí, vybaveného tím, co v pustině chybí. Nedávno jsem četla příběh ženy z Nigérie, která měla být dle zákona šária ukamenovaná za to, že čekala dítě s mužem, který se s ní neoženil a dokonce popřel, že dítě je jeho. Postavila se za ni celá mezinárodní veřejnost. Jistě, to k tématu „roboti“ nepatří. Ale při čtení knížky jsem si uvědomila, jak bereme všechny výdobytky za samozřejmost. Paní byla totiž pozvána do Říma a ve svých vzpomínkách nevycházela z údivu nejen z těch krásných staveb, ale hlavně z toho, že otočíš kohoutkem a teče voda. Teplá, horká, studená. A pak ten silný proud! Byla u vytržení.
A jak si tak sedím v křesle a přemýšlím, co budu dělat dřív, jestli přepírat blůzu nebo zametat podlahu, když nic nefunguje, slyším známý zvuk. To se pračka Maruška dala do práce. Za chvíli už slyším Fandu, jak vjíždí do ložnice a požírá prach. Díky, moji milí. Postupně začali pracovat všichni ostatní. Stávka ukončena. A já vím, co mi tím chtěli říct. „Važ si nás, holka!“ Pucuj, udržuj a buď na nás hodná. A tak si s nimi povídám. Děkuji jim, chválím je, a když se mi vybije čtečka, láskyplně ji nabíjím. Ne, nebojte se. Pohádky jim ještě před spaním nečtu. I když o tom už přemýšlím. Ke svému životu je totiž potřebuji.
„Bát se superinteligentních robotů, které by si zotročily nebo by vyhubily lidstvo, je asi jako bát se přelidnění na Marsu. V zásadě je to možné, ale nyní irelevantní.“ Andrew Ng, americký počítačový vědec.
A jak to vidíte vy?
No, myslím, že už to není tak nerelevantní jako třeba před dvaceti lety (nevím, kdy citát vznikl, je to jen mé domnělé časové určení). Je velmi nepravděpodobné, že zítra přijde armáda robotických těl, které ovládá nějaká umělá inteligence, ale nepravděpodobné je to jen proto, že nikdo ta robotická těla netvoří, ne proto, že by na to umělá inteligence vyloženě neměla. Zároveň asi nikdo netvoří umělou inteligenci s tímto naprogramováním, protože lidstvo se dá zotročit mnohem elegantnějším způsobem než armádou. Hádám, že kdyby vypukla nějaká vzpoura, šlo by spíš o rozvracení lidských základních potřeb, sociálních kontaktů, jídla, času na osobní rozvoj, to je to, na co se musí útočit, pak podlomíš morálku raz dva a lidstvo je tvoje.
OdpovědětVymazat