Kdysi měli k sobě lidé blíž
Nedávno jsem seděla na balkoně,
bylo krásné počasí a já si ho náležitě užívala. Domy, kde žiji, obklopuje
prostranství plné kvetoucích keřů a stromů, prostě oáza zeleně. Jsou to
novostavby a ten vnitřní prostor je šikovně vymyšlený, dá se tam i posedět. A
jak si tak užívám sluníčka na terásce, zaslechnu zezdola známý hlas. Šlo o
paní, která bydlí ve vedlejším vchodě, a jsme si navzájem sympatické. Aspoň si
to myslím. Když jde s pejskem ven, vždy se zastavíme na kus řeči. A o to
právě jde. Měla jsem hroznou chuť na ni zavolat nebo rovnou sejít dolů a
posedět s ní. Co mi v tom zabránilo? Ostych nebo pocit, že budu
obtěžovat a že se to prostě nedělá.
Nicméně jsem si při té příhodě vzpomněla
na své dětství. Bydleli jsme tenkrát v jednom činžáku, který tvořil menší
komplex s takzvaným dvorkem. Pravda, zeleň tam nebyla žádná, ale my děti
jsme se tam vyřádily dostatečně. Připomněla jsem si to hlavně proto, že naše
mámy (ne všechny) si někde sehnaly lavičku a tam za hezkých dnů společně
sedávaly a klábosily. Z jejich smíchu a dobré nálady jsem pochopila, že
tohle „drbání“, jak jsme ho nazývaly, má něco do sebe. Člověk si popovídá,
shrne televizní zprávy i seriály, někdy si postěžuje na manžela, na děti a hned
je mu líp. Lidé se znali, a když někomu došla sůl, bez ostychu zazvonil na
sousedku. My, děti, jsme postupně dorůstaly, odcházely na střední školy, do
světa, ale ty ženské na tom dvoře sedávaly dál. Sdílely společně úspěchy a
neúspěchy svých dětí, určitě také pomluvily tu, která právě chyběla, a
zavzpomínaly na tu, která již byla na druhém břehu.
Onehdy jsem do svého rodiště
zavítala a prostě mi to nedalo a nakoukla jsem i do toho dřívějšího zákulisí.
Ne, že bych očekávala, že tam naše mámy ještě sedí (ani jedna už nežije), ale
předpokládala jsem, že mají své následovnice. Ne, ne, nemají. Dvorek zel
prázdnotou, lavička kamsi zmizela, šňůry na prádlo odvál čas, jen ta stará
klepadla na koberce stála dál, aniž by dnes někdo věděl, k čemu tenkrát
sloužila.
I v rodinách to tenkrát bylo
jinak. Rodiny se navštěvovaly, pomáhaly si a znaly svoje problémy i radosti,
prostě držely víc při sobě. Nebudete mi věřit, ale nebylo to vůbec špatné. Má rodina
žila v různých koutech republiky a tak jsme často cestovali. Strejdové a
tety vyprávěli a my děti ani nedutaly, jaké historky a rodinná tajemství jsme
se dozvěděly. Některé byly zábavné, jiné smutné, jiné přímo hrůzostrašné. Osudy
některých členů rodiny byly tak pohnuté, že se jim nevyrovnal žádný mnou do té
doby přečtený román. Někdo utekl v roce 1948 za hranice, jiného na těch
hranicích za dramatických okolností chytili, jinému sebrali pole a skončil
v uranových dolech, další teta byla svobodnou matkou a černá ovce rodiny,
další se na konci války zamilovala do Rusa a utekla s ním do Ruska. A tak
bych mohla pokračovat.
Asi by to všechno dávno upadlo
v zapomnění nebo zůstalo v mých vzpomínkách daleko zasunuté. Jenže
příhoda, kdy jsem neměla odvahu sejít z terasy dolů a posedět se sousedkou
(aniž by mě vyzvala), mi to připomněla. Dřív totiž nikdo nemusel telefonovat a
ohlašovat svou návštěvu. Prostě přijel, a basta. Možná to vždy nebylo všem
příjemné, ale nakonec pochopil, že když je nejhůř, je tu pořád rodina. A nejen
rodina. Ale i sousedky. A když na mě přijde „chandra“, ony mě rády vyslechnou a
třeba dají i radu.
Tak vám nevím. Co bylo lepší?
Možná, jak člověk stárne, má větší chuť vrátit se do časů, kdy byl malý nebo
mladý. Chtěl by znát, kam se všichni poděli a jak žijí. Řekla bych, že je to
přirozené. Samozřejmě, že se člověk musí dívat dopředu, ale prohlížení si
starých fotografií má také svou cenu. Ne vše, co bylo dřív, bylo špatné. A tak
víte co? Příště už nebudu sedět na balkoně, ale sejdu za sousedkou dolů. Třeba
tam seděla proto, že si chtěla popovídat. Kdo ví? Ale zkusím to. „Samota je
krásná, ale musíš mít někoho, komu o ní vyprávíš.“ (Josef Fousek)
A jak to vidíte vy?
Podle mě to stojí za ten diskomfort, prostě sejít z té cesty a začít si povídat. Původně jsem chtěla napsat "stojí za tu špetku diskomfortu", ale ona to není žádná špetka (spíš pořádnej batoh trapnosti). Ale za mě se to vždycky vyplatilo, je to taková malá vzpruha dne a někdy i velká věc!
OdpovědětVymazatJe to pravda. Člověk musí mít i kus odvahy, ale říká, že odvážnému štěstí přeje, ne? Tak příště napíšu, jak to dopadlo :-)
Vymazat