Nemáte trpělivost? Co s tím?

 

Je deset hodin ráno a já zapínám svůj notebook. Není zrovna z nejmladších, takže než se rozjede, tak to chvilku trvá. Štve mě to. Chtěla bych lusknout prsty a blik, už si mohu přečíst novinky nebo odpovědět na pár mailů. No nic, udělám si mezitím kafe a on mi pak laskavě pokyne, abych přisedla blíž. Jenže ono to se mnou je takhle se vším. Nejraději bych jen luskala prsty a vše by probíhalo bez čekání.

Není jednoduché se mnou spolupracovat. Uznávám. Když si něco objednám a do hodiny, no dejme tomu do pár hodin, nedostanu odpověď, už tam volám, co a jak. Jdu na to chytře. „Dostali jste prosím moji objednávku? Víte, já si nejsem se svým počítačem moc jistá…“. No, uznejte, že je to fikané. Na druhou stranu si říkám, že mě musejí obchodníci milovat, jen jak uslyší můj hlas. Je to hrozné být takhle netrpělivý. Něco prostě trvá a po dvou lekcích francouzštiny není možné mluvit jako rodilý mluvčí. Rozum napovídá, ale netrpělivý duch ho občas překřičí. A pokud mám tu čest a někoho třeba jazyk doučuju, nenechám ho příliš dlouho přemýšlet, dopovím to za něj.

Prý na to jeden lék je. Vyjet do světa, tedy na tu stranu zeměkoule, kde je na vše čas, termíny jsou jen slovo a nikoho to příliš netrápí. „Hakuna matata“ slyšíte neustále v Africe a v překladu to znamená něco jako „žádný problém“. Prostě až to bude, tak to bude. Čekala jsem poslední den odjezdu z Keni na jednoho místního obyvatele, který mi měl udělat náramky pro mé přátele. Řeklo se v devět, tak jsem tam byla v devět. Nebyl tam. No samozřejmě, měla jsem rovnou přijít později. A tak jsem čekala a čekala, nervózně přecházela sem a tam a později jsem se obracela na všechny místní, kteří se pohybovali v mé blízkosti. Řeknu vám jedno. Nervózní jsem byla jenom já. Všichni se usmívali a dávali najevo, ať počkám. Dotyčný opravdu přišel. Sice o pár hodin později, ale přišel. Náramky přinesl a byly nádherné. Tak vidíte.

Dá se tedy netrpělivost odnaučit? Ona tato vlastnost totiž není vůbec dobrá. Srdce tluče jako rány na buben, žaludek se také ozývá a o náladě vůbec nemluvím. Rozhodně není dobrá. Odborníci doporučují zaměřit se na jinou emoci. Na tu, která vám přináší uspokojení a radost. Také je prý potřeba netrpělivost trénovat. Uvědomit si, že žít klidnější život není záležitostí hormonů nebo genů. Je to v první řadě věc vašeho rozhodnutí. No, to je sice hezké. Ale představte si, když někam spěcháte, třeba na hodně důležitou schůzku a před vámi je dlouhá kolona aut. Prý stačí se desetkrát hluboce nadýchnout a vaše mysl i tělo se prý zklidní. Zkouším to. Občas to funguje, občas prostě ne.

Ale jedno mám odzkoušené. Když řeším něco příliš rychle, zbrkle, protože myslím, že to musím udělat teď hned, tak se to většinou nevyplatí. Někdy je prostě lepší počkat. Nechat věci uzrát. Většinou se vyřeší úplně sami nebo v nás dozraje správné řešení. A to je dobré si buď zapamatovat, nebo třeba i někam zapsat. Posílí to naši vůli být trpělivější. Je jasné, že některé věci se prostě odkládat nedají a žádají si rychlé vyřízení. Tady je asi v pořádku být netrpělivý. Možná se v nás ukrývá dávný lovec, který, pokud by včas nelapil svou kořist, nejspíš by ji už později nezískal a zemřel hladem. Ale věci, které mají čas, je dobré neuspěchat a nechat na pozdější dobu. Netrpělivost a snaha věci urychlit přináší často stres a špatná rozhodnutí. To je třeba mít na mysli. Já mám pořád při ruce diář. Píši si tam do každého dne, co je třeba udělat. A třebaže mě můj mozek nenechá na pokoji a připomíná, kam musím zavolat a co udělat, odpovídám mu „teď ne, až v pondělí.“ Pomáhá mi to se uklidnit a prožít příjemný den nebo víkend.

Já vím, ono se to radí. Horší je to v praxi. Ale jde to. Tedy občas. Jenže už to je úspěch. Protože jinak by se člověk občas vzteky zbláznil. A to nechce nikdo z nás, že?

„Mějte trpělivost s každým, ale hlavně se sebou.“ – František Saleský, francouzský biskup, světe, spisovatel a lékař.

A jak to vidíte vy?