Zlomyslnost

Všimli jste si, kolik slov se skládá ze dvou složenin? Není to sice tak časté jako v němčině, ale přece jen se to vyskytuje. Pouze si to člověk neuvědomí hned. Nedávno jsem mluvila s kamarádkou a bavili jsme se o jedné společné známé. „To je od ní pěkná zlomyslnost“, pronesla. Bingo. Zlomyslnost mezi výše uvedené výrazy rozhodně patří. Jednak je tam zlo a jednak mysl. Jedná se tedy o někoho, který zamýšlí někomu udělat zlo. Osoba, která se snaží uškodit ze zlé vůle, tedy přeje někomu něco zlého. A tak může mít někdo zlomyslné poznámky, které nám určitě dobrou náladu nepřivodí nebo další může použít zlomyslné lži nebo pomluvy. A že ty se těžko odstraňují, víme my všichni, kteří se stali oběťmi. Vždyť na každém šprochu je pravdy trochu, ne? Aspoň to občas slýchám a nic s tím neuděláte. A někdy stačí zlomyslný pohled a máte zkažený den.

Zlomyslní lidé neradi přiznávají sami sobě, natož pak ostatním, že mají z něčeho škodolibou radost. Jde o vlastnost, za kterou se stydíme. Ale! Všichni víme, o čem mluvím. „Dobře mu tak!“ Slýcháváme často poťouchle a zdá se, že z neštěstí druhých máme radost. Nebo aspoň trošku, protože přece jinak nikomu nic zlého nepřeji. Některé případy však nechávají rozum stát. V nejmenovaném paneláku nejmenovaný pán je tak zlomyslný, že řeší problémy tak, že „nepříteli“ vypíná pojistky. Ale, kdo mu to dokáže, že? Nakonec nájemníci instalovali do domu kamery a „světe div se“… Byl přistižen. A taky se divil, když ho kamera zachytila.

Nebo si vezměte ty rádoby vtipálky, kteří volají na policii, že je umístěna bomba v obchodním domě, na letišti nebo dokonce v Domě seniorů. Kdysi jsem četla, že v době předvánoční, zavolal neznámý anonym, že je v kulturním domě umístěna bomba. Právě zde měli večírek místní senioři. Co na to říct? Byl ten člověk při smyslech? Dobře věděl, co dělá. Určitě ano. Jen patřil do kategorie zlomyslných lidí, a pokud se přidala i závist (i když opravdu nevím, co mohl starým lidem závidět), šel do akce. Někdy stačí i nevraživost mezi kolegy. I když mezi námi je to spíše specialita ženského pohlaví. Jitka a Zdenka se nikdy moc nemusely. Po pravdě spíš Jitka nesnášela Zdenku. Asi jí záviděla. Zdenka byla hodně přitažlivá, štíhlá jako proutek a vůbec se jí vše dařilo. Jitka to nemohla skousnout, a tak začala šířit zlomyslné poznámky. O ní a o řediteli, o tom, že trpí bulimií, proto je tak hubená, o tom, že se léčí na psychiatrii… Zdenka se to samozřejmě dozvěděla od nějaké dobré duše. Obořila se na Jitku a byl z toho nepříjemný konflikt. Nakonec odešly obě. Jitka, protože se styděla a lidé si na ni ukazovali za zády prstem a Zdenka proto, že některé kolegyně uvěřily nebo chtěli věřit zaručeným Jitčiným zprávám.

Člověk škodolibý má radost i z věcí docela banálních. Kdysi jsem si koupila nové šaty. Nebyly zrovna nejlevnější. Většina lidí z mého okolí měla radost se mnou. Ale jedna kolegyně, která šetřila i na kávě, mou radost nesdílela. Ne, že by mi to řekla. Ještě to tak. Ale to poznáte, ne? Stačí už poznámky typu „no nevím, jestli kvalita odpovídá ceně“ nebo „bílá ti moc nesedí“. Na společném obědě jsem se pokapala kečupem. Na bílé látce se červené flíčky vyjímaly opravdu skvěle. Každý se snažil pomoci, jak mohl. Činy i radami. Výše jmenovaná jen utrousila, že tak drahé šaty by do práce nenosila. Jo, jo, zlomyslnosti se meze nekladou. A tak někdo může mít radost z vašeho poškrábaného nového auta, z toho, že od vás odešel partner a vy ho už nemůžete stavět na odiv… A tak bych mohla pokračovat.

Díky bohu, že těch zlomyslných a škodolibých lidí je mezi námi jako šafránu. Alespoň si to myslím. Prostě se domnívám, že pociťovat radost z neúspěchu jiných lidí, nemůže trvat dlouho. A že se brzy o slovo ohlásí stud. „Neposlouchejte zlomyslné komentáře přátel, kteří sami nikdy nic neriskují a vidí pouze selhání jiných lidí.“ Paolo Coelho, brazilský textař a spisovatel.

A jak to vidíte vy?