Chtěla jsem být herečkou

Tak, jak život běží a člověk má stále více času se podívat zpátky, přemýšlí, co se z jeho snů, plánů vyplnilo a co ne. Jedno z nejdůležitějších věcí je určitě povolání. Už od dětství se nás neustále někdo ptá: „a čím budeš, Baruško, Venoušku, až vyrosteš…“ samozřejmě je tím robátko poněkud zaskočeno, neb si neumí představit to „něčím být“… Můj známý chtěl být v pěti letech inženýr, protože jeho táta byl inženýr. A i když chudák nevěděl, o co jde, chtěl být jako táta. Moje vnučka chce být zase jako maminka, sice neví, co dělá, ale má velkou prosklenou kancelář… A takovou také chce… Další holčička chce být uklízečkou, neboť v Řecku na dovolené viděla paní uklízečku vytírat, a od té doby chodí s kyblíkem a různými hadérky vytírá podlahu v domě. Zatím ji to stále drží… Ale víme své, že?

Tak to je to rané dětství. Čím jsme starší, přizpůsobujeme se dle toho, s kým se v životě potkáváme. Takže dále jsou to ty paní učitelky, kadeřnice, manikářky (jak říká moje vnučka manikérkám), bagristi, kosmonauti, atakdále, atakdále. Znám jednoho, ten chce být prezidentem…

Člověk prostě zraje a koumá a přemýšlí. Já chtěla být herečka. Chytlo mne to už na základní škole, kdy jsem objevila poezii. To, že se básnička nedá jen přečíst, ale dá se i recitovat, mě úplně dostalo. Dostalo to ovšem i moji rodinu, protože od té doby jsem přednášela od rána do večera (tedy o sobotách a nedělích), ve škole bývala vyzývána učitelem češtiny ke čtení povídek a povinných básniček. Fakt jsem se tetelila blahem, když jsem byla vyvolaná. No, jestli si teď myslíte, že jsem asi nebyla stydlivá, tak vás vyvedu z omylu. Stydlivá jsem byla. A hodně. Jenže ta touha byla větší a taky hned po prvních řádcích tréma spadla.

Od těch dob jsem byla školou posílána na různé soutěže a vyhrávala první a druhá místa. No, a taky snila. Že mne někdo objeví a pomůže nastartovat kariéru. Jenže nikdo se neukázal a v posledním ročníku základní školy jsem měla osud ve vlastních rukách. Ale moje stydlivost byla tak obrovská, že jsem ve škole slovo konzervatoř ani nevyslovila a doma teprve ne. Samotné je to nenapadlo, a že se po večerech stávám Manon Lescaut, přičítali pubertě… Tiše jsem obdivovala spolužačku, která i s mírnou nadváhou, se na baletní školu hlásila. No, nevzali ji. Ale ta odvaha!

Nakonec jsem to doma přece jen vyslovila. To víte, že byli v šoku. Nicméně maminka se mnou zašla k mé paní učitelce klavíru na poradu. A ta vyřkla ortel: „Ona je tak strašně stydlivá a naivní, že to pro ni bude strašné zklamání. Vůbec si nedokáže představit, jaké dívky k přijímacím zkouškám chodí! Sebevědomé, odvážné a vyspělé!“ No, sebevědomá ani odvážná jsem nebyla. Vyspělá už vůbec ne.

A tak jsem se podrobila. Můj život se ubíral úplně jiným směrem, i když svého snu jsem se nikdy nevzdala. Tajně jsem doufala, že můj skrytý talent někdo objeví… Neobjevil, a teď už je pozdě. Toto by mělo být poučením pro všechny ty, kteří mají sny, touhy a ještě není pozdě. Pokud člověk cítí, že by měl něco zkusit, měl by do toho jít! I když prohraje… Znám takových lidí, kteří to nezkusili jako já, spoustu. Mohli být (nebo nemuseli) lékaři, archeology nebo třeba „manikářky“. Víte, pokud člověk nezkusí to, po čem touží, má to v sobě celý život. A říká si stále, co by, kdyby…

A tak mne napadají slova Alberta Einsteina: „Nikdy nerezignuj na to, co chceš opravdu dělat. Člověk s velkými sny je mocnější než ten se všemi fakty.“

A čím jste chtěli být vy?