Láska otcovská

Tak konečně začínám psát. Odkládám to už měsíc. Vždycky jsem si myslela, že když nebudu chodit do práce, půjde mi psaní jako po másle. Nejde mi to jako po másle. Tedy to psaní. Téma mám, ale nevím, jak na to. Hm… Tak to zkusím jinak. Je konec dubna a venku je nádherně teplo. A teplo já mám ráda. Teplo a světlo. Už ráno, když se dere sluníčko přes žaluzie, mne to vytáhne z postele. No a pak ven. Na vzduch. Sice se vracím plná puchýřů (tedy na nohou)… ne a ne vybrat ty správné boty… s nohami v lavoru se večer cítím fajn! Prostě mám teplo ráda …

Tolik na úvod. A teď k tomu prvnímu tématu. Je to něco o mravnosti, o etice, o svědomí, o odpovědnosti, co já vím ještě o čem… Ale určitě je to věc individuelní. Tedy pohled na ni. A teď jak to tedy vidím já! Je možné mít rád (milovat, ale to už je fakt dost silné slovo) někoho, kdo na vás celý život kašlal, i když o Vaší existenci věděl?  Jenže pravděpodobně se mu  vaše bytí nehodilo „do krámu?“ Já s tím mám problém. Když se v padesáti seznámíte se svým „pravým“ otcem, ať je jakkoli sympatický, mé srdce mlčí (řekla bych slovy básníka). A v tu chvíli se mi vybaví táta, který mne vychoval a v podstatě mi nic zvláštního nedal. Ale byl na mne hodný. Měl mne rád. Jak prosté. A já vidím docela zřetelně, jak mne chrání, když jsem udělala v životě nějaký průšvih, jak s ním chodím do hospody pro točené k obědu (to mi bylo asi pět)… a když si dává „jedno od cesty“, tak to spiklenecky mámě neprozradím. Ano, to je můj táta. Žádný intelektuál, žádná známá persona, ale jak říkám, měl mě rád. A to nejen slovně. Ale především skutky. Táta už umřel. A pak najednou přišel jiný táta (to už mi bylo padesát). Ne, to není táta… je to otec, nebo tak nějak… V podstatě ho nezajímá, kdo jsem, kam jdu, co chci… Ani to, kdo jsem byla, kam jsem šla, co jsem chtěla… Ani minulost, ani přítomnost, ani budoucnost. Zajímá ho, co chce on. A on nechce být sám. Najednou… No, stává se to. Žena mu umřela, syn nemá rodinu. A tak, aby snad naplnil své dny, které jsou tak dlouhé, mne vyhledal. A proto jsem tu teď já a moje rodina… moje dcera… moje vnoučata. Ono být dědečkem a pradědečkem je fajn. Ale přijít k tomu bez zásluhy? Asi jsem moc přísná a okolí by to bralo… Ale já jaksi nechci. Co nechci? Já nemohu. Prostě tam chybí ta obyčejná láska. Prostě já nemám ráda. Je to tak. Tečka. Je mi lhostejný, ano, možná mi je ho líto, ale to na vztah táty a dcery nestačí. Nechodila jsem s ním totiž do té hospody, a když mi bylo ouzko, tak tu nebyl…

Takže takhle to mám já. Vím, že spousta dalších to má jinak. Ale já si nemůžu pomoci. A to slovo táta je už v mém srdci obsazeno. Na hřbitov chodím k mámě a k tátovi s novinkami, které mám potřebu jim sdělit. Jak mi je, co dělám, co moje rodina, jak se jí daří, a taky proto, aby mi drželi palce, když mi o něco v životě jde. Nejde mi vůbec o to, jestli mne slyší (i když, kdo ví?)… a vyslyší, jde mi jen o to, že to mám komu sdělit. Vykecat. A to lidem (i když tu už nejsou), kterým na mne záleželo. A nakonec jedno ruské přísloví: rodič není ten, kdo rodí, ale ten, který krmí a vychovává.

A jak to máte vy?