Tak to vidím já !

Stále se mluví o tom, co je slušné a co není… a mluvím o tom i já, zejména když se snažím ve špičce nastoupit do tramvaje a skoro pokaždé jsem odstrčena opět někam na konec fronty (i když žádná fronta vlastně není, jde spíše o chaos či co)… prostě, kdo má ostré lokty, ten vyhrává… Tak mne napadlo, co to vůbec ta slušnost je. A ejhle! Slušnost, též zdvořilost, správné chování či ctnostné chování je morální kvalita určující míru toho, co je slušné. Je dána normami určité kultury, které formy chování lze považovat za slušné, a proto se standardy slušnosti liší po celém světě. Tolik Wikipedie. No, to je teda definice… Ale zpět k tomu nástupu do tramvaje. Když už se mi konečně podaří do tramvaje nastoupit (lépe řečeno vtěsnat či narvat), klopíc oči k zemi, aby mne proboha nikdo nepustil sednout (neb mám na to „svým věkem“ nárok!), prosím v duchu andělíčka strážníčka, aby mne nenechal upadnout, když řidič nečekaně ostře přibrzdí. Někdy nade mnou ochrannou ruku drží, někdy n...

… to je někdy víc než láska… zpívá kdosi, ale neopomine připomenout, že „někdy“. Po té lásce každý totiž pase, touží, hledá, čeká…   Zatímco přátelství bere jako samozřejmost. Jenže ono to taková samozřejmost není. To mi věřte. Přátelství je totiž pro spoustu lidí jen kamarádství, být s někým v době (byť si s dotyčným zase tolik nemám co říci), kdy nemám co dělat, jsem sám a nudím se… No fuj! Nudím se… slovo, o kterém fakt nevím, kdy se v našem slovníku ustálilo, kdy tam vklouzlo… a kdy se lidé vlastně začali nudit. No, o tom také někdy napíšu, ale teď mám jiné téma. Takže pozor! Nezaměňovat opravdové přátelství za jakési „s tím nebo s tou si dnes vyjdu“, protože ten nebo ta mají také volný den, tak ho spolu strávíme. Ono přátelství je totiž něco pevného, je utvořeno z dobrého cementu a léty ztvrdne ve skálu. Přátelé si totiž spolu jen tak nevyjdou (i když to také někdy může být), oni se schází proto, že se mají rádi, že si mají co říct, že si chtějí „pokecat“...

Jsou nejrůznější povolání. Dnes člověk něco vystuduje, něco se vyučí, ale málokdy dělá opravdu to, čemu se více nebo méně věnoval. No je jasné, že jsou povolání, která po studiu opravdu lidé vykonávají. Třeba chirurg. Těžko si člověk může představit, že po náročném studiu třeba čistí komíny. I když, proč ne? Jsou tací, pro které představuje medicína takový záhul, že pouhá představa věnovat se jí v praxi, je úděsná. Ale takovýchto případů je málo, takže většinou vidíme chirurga opravdu na sále a kominíka na střeše (nebo v komíně). Toto všechno jsou povolání takzvaně vyhraněná, pak jsou ty, které vyhraněná nejsou. Sem patří například taková, pro které jsou třeba takzvaná „humanitní studia“. Člověk třeba vystuduje „teorii něčeho“, ale pak nemá žádné uplatnění nebo pracuje za tak mrzký peníz, že žije „z huby do huby“. Pardon, promiňte, ale ono po osmi letech školy (čtyři střední a čtyři vysoká) to opravdu naštve. Takže zpočátku je člověk nad věcí, sem tam si přivydělá třeba ...