Tak to vidím já !

Jsou lidé, kteří, aniž by pro to něco dělali, jsou v kolektivu oblíbeni a tím pádem zváni na kdejakou akci. Řeknete, že mají milou a nekonfliktní povahu, umí naslouchat a jsou vždy připraveni podat pomocnou ruku. Pro okolí je to samozřejmě přínos, pro ně samotné občas zátěž. I oni jsou totiž lidé, kteří mají své problémy a bolístky. Neumí nikomu nic odříct, a tak občas s velkým sebezapřením chodí na akce, které je vůbec nezajímají. Možná by nejraději zůstali doma a četl si knížku nebo poslouchali ticho v místnosti, případně v lese. Většinou důvodem, proč neumí říct ne, je syndrom hodné holky nebo kluka. Bojí se, že zklamou, cítí se provinile, že nesplnili očekávání druhých. Jsou tak naučeni odmala a tak většinou zatnou zuby a jedou scénář těch druhých. Jsi premiant a nepovedla se ti písemka? Paní učitelka se tváří zklamaně a také to hned dá najevo: „Zklamala si mě, Věrko, Honzíku…“ A tak se Věrka nebo Honzík snaží paní učitelku nezklamat. Jenže náhle přichází únava...

  Ne, nebojte se, že vám řeknu, připravte si papír a pero a začnu diktovat… Nehrozí vám diktát z češtiny ani z jiného jazyka. Klid. Jde o úplně jiný diktát. Ale postupně. Protože jsem dnes delší dobu čekala na vydání objednávky, tak jsem si dala kávu. Sedím si takhle u baru a vychutnávám kávičku, mimochodem lahodnou. Vedle mě seděly dvě dámy a bavily se docela hlasitě. Nebylo možno je neslyšet. „Myslíš, že je na mě vidět, že už je mi padesátčtyři?“ ptala se jedna té druhé. „Ne, není,“ utěšovala ji ta druhá a jak jsem pochopila o pár let mladší. No, mohla bych pokračovat o tom, co vše jsem si vyslechla o botoxech, plastických operacích, vráskách, dietách, o nichž jsem ani netušila, že vůbec existují. Přiznávám, že po chvíli jsem toho měla dost a netrpělivě očekávala svoji objednávku, abych mohla odejít. Takže asi takhle. Tenhle diktát mám na mysli. Pokud nevypadáš dokonale, tak nezapadneš. Musím se vám přiznat, že tomu moc nerozumím. Já mám problém, když vidím v tel...

  Toto roční období je symbolem nových začátků. Příroda se opět probouzí a první květiny, sněženky a krokusy, vyvolávají úsměv na tváři. Ptáci štěbetají a sluníčko dává pocítit stále větší sílu. Kolik krásných básní a písniček, zrovna tak obrazů, bylo vytvořeno na počest jara. I já ho vítám. Zima mi ubírá sil i nálady, a tak čekám, kdy zaťuká na okno a já ho nechám dokořán celé dny. A co miluju nejvíc, je světlo. Ano, den se prodlužuje a do těla se vlévá ozdravná míza. Asi to tak bylo od nepaměti, protože jaro přináší s sebou spoustu svátků. Oficiálně jaro nastane 20. března, tedy v okamžiku, kdy Slunce vstoupí do znamení Berana. Přichází jarní rovnodennost, jak jsme se učili ve školních škamnách. Jde o okamžik, kdy Slunce při svém zdánlivém ročním pohybu protíná světový rovník a přechází z jižní polokoule na severní. Myslím, že stačilo. Tedy dost vědeckých faktů a těšme se na svátky s jarem spojených. Už naši předkové slavili příchod jara. Vynášeli stařenku Z...

  Všimněte si, že pokud mluvíte o pokoře, každému naskočí hned ekvivalent „víra“. Jako kdyby být pokorný znamenalo něco, co platí jen pro věřícího člověka. Není tomu tak. Pokora se projevuje nesobeckým a skromným jednáním jedince, který respektuje druhé. Tak proč je to tak těžké uplatňovat v praxi? Podívejme se jen namátkou na dnešní děti. Pokud před nimi slovo „pokora“ vyslovíte, nechápavě zvednou oči, jako cože to je… Dneska se klade důraz ve výchově na to, aby dítě umělo prosadit svůj názor, bylo sebevědomé, a tak. Copak o to, to vůbec není špatné, ale kam zmizela pokora a úcta? Ano, souhlasím s tím, že sebevědomí je důležité. My ho moc neměli. Ale nic se nemá přehánět. Pokud maminka chválí Davídka za to, že se ve čtyřech letech v noci nepočůral, je to za tou pomyslnou hranicí. Pochvala musí mít reálný základ. Když se dítě zlepší v matematice, tak přece stačí: „Vidíš, že to jde a jsem na tebe pyšná“ než vykřikovat něco o mistrech světa. Zlepšení známky ze č...

  „S Emilem bylo veselo, životem jsme se prochechtali“, řekla kdysi Dana Zátopková. A to mě fakt zaujalo. Je to určitě lepší než se životem probrečet. Nebo prosmutnit. Nebo… Já vím, ono se to řekne. Ale zase tak těžké to není. Stačí nebrat život tak vážně, a hlavně ne sebe. Důležitou roli hraje humor. Jenže s tím se musí člověk narodit. Jsou lidé, kteří udělají z každé složité situace srandu a zase ti druzí, kteří ve všem vidí drama. Hezky se to říká, hezky se to píše, ale žít podle tohoto návodu někomu prostě nejde. Sklon brát se občas příliš vážně je součástí lidské povahy. Vždyť je život přece tak těžký, slyšíte občas od těchto lidí. No, je. Ale proč ho občas nezlehčit? Ten, kdo vidí ve všem jen negativitu, se pozná hned. Věčně nabručený, zamračený a mrzutý. Tyto osoby vypadají tak, jakoby na jejich bedrech visela celá tíha světa. Samozřejmě tomu tak není, ale zkuste jim to říct. Protáhnou obličej ještě víc a odpoví: „Vy nevíte nic a všechno zlehčujete. Ona to není ž...

Každý si myslí, že to ví. Ale představuje si ji nějak jinak. Někomu stačí méně, někdo má na ni nároky vyšší. Když se pokusíme definici lásky vyhledat (představte si, že existuje), píše se tam asi toto: „Láska je soubor emocí a chování charakterizovaných intimitou, vášní a oddaností. Zahrnuje péči, blízkost, ochranu, přitažlivost, náklonnost a důvěru. Může mít různou intenzitu a může se měnit v průběhu času.“ Tak dobrá. Že jde o soubor emocí, které tryská z nás samých, je celkem jasné. Také vášeň a oddanost zejména na počátku je zřejmá. Kudy chodím, tudy myslím na milovanou osobu, že zapomínám i jíst a pít. A tou další fází, kterou bych si s vaším dovolením pozvedla na piedestal je péče, ochrana a důvěra. Zdá se mi totiž, že právě tyto vlastnosti opravdovou lásku charakterizují. Možná si řeknete, že definovat lásku je hloupost. Možná. Ta tu buď je, nebo není. Jenže jak ji poznat? Jde o skutečnou náklonnost a má cenu věnovat veškerou svou energii do tohoto vztahu nebo j...