Tak to vidím já !

  Zkoušíte to už od rána Jenže telefon na příslušném úřadě vyzvání jak o život, ale nikdo ho nezvedá. Jinde se zase dozvíte, že máte počkat, protože všichni operátoři vyřizují požadavky lidí, kteří se dovolali před vámi. Ale kdo má mít tu trpělivost? Když nakonec paní na konci drátu telefon zvedne, hned z tónu hlavu poznáte, že je pěkně nabroušená. Také vám to dá patřičně najevo. „To já nevím, to musíte zavolat paní H.“ „A můžete mě na ni přepojit?“ ptáte se co nejpříjemněji. Chcete jí ten těžký den přece trochu osladit, ne? Na vaši otázku neodpoví, ale protože telefon zvoní, zdá se, že přepojuje. Jenže i tady je telefon hluchý. Dáte si chvilku pauzu a za třicet minut to zkusíte znovu. Jenže jste zase na začátku. Telefon zvoní a zvoní a zvoní… Kolem poledne se dovoláte. Sláva! Stejně nevrlá paní vám to konečně vzala. „Ráda bych mluvila s paní H.“ řeknete, ale moc příjemná už také nejste. „Ta není dnes v práci,“ vyštěkne na vás ta osoba. „A proč jste mě na ni přepojov...

  Tak jsem se nedávno dozvěděla, že se dětem už nevypráví ani nečtou klasické pohádky. Prý, aby se nebály. A tak ze zlé ježibaby z Perníkové chaloupky může být hodná paní perníkářka nebo jeskyňky ze Smolíčka Pacholíčka zase tři zakleté hvězdy z noční oblohy, které na Smolíčka čekají, aby je zachránil. No nic, nápad je to určitě pěkný. Mně spíš mate to, že dnešní děti se nemají bát. Asi takhle. Zbytečně strašit by se vážně neměly. Ale taková klasická pohádka nese v sobě i poučení. Třeba to nejjednodušší. Dobro vítězí nad zlem. A to přece není málo. Budou to ty dnešní děti vůbec umět? Rozeznat dobro od zla nebo i to, že podvádět a krást se nemá? No, nevím. Ony totiž ty pohádky i vychovávají. Já vím, výchova patří výhradně do rukou rodičů a učitelů, ale někdy to moc nefunguje. Co jsem měla říct chlapečkovi, který seděl naproti mně ve vlaku a neustále do mě kopal? Maminka mlčela, jen mu neustále dávala nožičky na stranu. Němá nebyla, protože za chvíli se ho zeptala, je...

  Ano, měsíc květen je tady. A je to měsíc, který mnozí z nás milují. Venku je tak akorát, někdy teplo, někdy prší, ale co je nejdůležitější, je světlo. Člověk už nemusí pospíchat, aby byl do tmy doma. Ale všimněte si jiné věci. Skoro ve všech jazycích se květen nazývá máj, jen trochu uzpůsobený té které řeči. My patříme mezi výjimky. Ale vězte, že do roku 1805 byl pátý měsíc v roce taktéž májem. To až Josef Jungmann to změnil na květen. Samotný máj má původ ve starověkém Římě a byl to měsíc věnovaný bohyni Maii. Ta byla patronkou plodnosti, léčení, uzdravení a tím i zdravého růstu. Nakoukneme-li do řecké mytologie, tak se jednalo o dceru Titana Atlanta a dcery Titana Okeána, Pleiony. A kde se vzal ten polibek pod rozkvetlým stromem na prvního máje? To musíme zase zabrousit do starověkého Říma. Slavili svátek zvaný Floralia a byl zasvěcen bohyni jara a plodnosti Flóře. Dokonce i nevěstky Flóru považovaly za svoji patronku. Oslavy v Římě trvaly šest dní. Jakmile se ...

Znáte to. Je ráno a sluníčko vysílá první nesmělé paprsky a snaží se prodrat skrz žaluzie až k vám. Nenápadně vás zašimrá po tváři a vy se usmějete: „Dobré ráno, ty jedna…“, řeknete si a vyskočíte z postele. Zpívajíc dojdete do kuchyně a připravíte si snídani. Tedy já jen kávu a pár piškotů, protože musím dát šanci svému žaludku, aby se rozběhl, a to trvá většinou až do deseti dopoledne. Už ho znám, tak do něj žádné chleby se šunkou necpu. Dobrá nálada z vás jiskří, a pokud by byl někdo jiný nablízku, možná by volal Chocholouška. Ale vám je dobře… Tak takhle to vypadá, když už nebolí dušička. Je zahojená a vy vůbec nechcete věřit tomu, že byla někdy bolavá. Ale byla. A tak u té kávy přemýšlíte, proč se to stalo. Odpovědět bych mohla zcela jednoduše. Proto. Ale to není odpověď. Je mi jasné, že pokud se někdo narodí s tím, že mívá občas náladu pod psa nebo i s dispozicemi k depresím, vysvětlení je nasnadě. Ale co když vy mezi takové lidi nepatříte? Hm, tak ...

  Už vás někdy bolela dušička? Jestli ano, víte, kde sídlí? Já tedy ne. Proto je tak těžké ji uzdravit. Není vidět, nemůžete si na ni sáhnout, a přesto bolí. Pravděpodobně sídlí v mozku, ale v které části, ví jen Bůh. Takto nemocní lidé velmi trpí a strádají. A s nimi celé nejbližší okolí. Rádi by pomohli, ale neví jak. Člověk se tak nějak přestane radovat z věcí, které měl tak rád. Ten, kdo rád chodil do přírody, leží smutně na gauči a vůbec se mu nechce ven. I když ví, že čerstvý vzduch na zlomenou duši pomáhá. Knihomol, který rád četl, zoufale zírá do knížky a vůbec neví, o čem ta kniha je. Kino? Divadlo? Ne, prostě se vám nikam nechce. No, odborně se tomu říká deprese. Stát se to může každému, jen někdo má k tomu předpoklady vyšší a je tedy méně odolný. Depresivní poruchou více trpí ženy než muži, alespoň jsem to někdy vyčetla. Snad proto, že jsou citlivější, empatičtější a víc si problémy berou k srdci a trápí se jimi. Pokud si osoba, které se to děj...

  Ano. O vztazích byly toho popsány stohy papíru. Jednalo se ale zejména o vztahy mezi partnery, manžely, prostě mezi mužem a ženou. Jenže vztahy se budují a vyvíjejí i mezi sourozenci, prarodiči nebo samotnými rodiči. Téma to je hodně citlivé a nejen každý má odvahu o něm mluvit. „Když je dítě malé, šlape ti po klíně. Jakmile vyroste, šlape ti po srdci.“ Aspoň tak to říkala moje babi. Ale abych nestrašila hned v úvodu. Je to individuální, případ od případu. Jsou děti, které když vyrostou, se stanou důvěrníky svých rodičů, ale jsou i ti druzí. Tedy ti, kteří nešetří kritikou a občas mohou i citelně zranit. Jistě mi dáte za pravdu, že každý rodič chce pro svého potomka to nejlepší. Aby z něj vyrostl přinejmenším slušný člověk. Jak je tedy možné, že sem tam slyšíte o odcizení. Proč? Ptáte se a neskrýváte slzy. Že bych někde udělal chybu ve výchově? Já bych řekla, že tím to není. Jedním z hlavních důvodů je generační propast. Tehdy, když jsme byli mladí my, byly také ...