Tak to vidím já !

  Někdo chodí spát po půlnoci, jiný zase se slepicemi, pro někoho se ranní vstávání stává mučením a další zase vyskočí jako ptáček ještě dávno před kuropěním. Lidé se tak začali dělit na skřivany a sovy. Poznají se snadno. Skřivánek hned po ránu kypí energií, pusa mu jede na plné pecky, zpívá, směje se a rozdává úsměvy na všechny strany. Sovička je na tom o poznání hůře. Mračí se, zívá, plazí se ke kávovaru, aby ji kofein zachránil. Zato večer! Skřivani už po bytě pobíhají v pyžamu, mají vyčištěné zuby a očekává je vyvětraná ložnice, jenže sovy začínají ožívat. Rozšiřují se jim zorničky, přibývá dávka energie, která je nutí být produktivní. Kdo je kdo, ví každý z nás. Horší je přizpůsobit svůj životní rytmus osobě, se kterou žijeme v jedné domácnosti. Ale i tak se dá fungovat. Znám jednoho, který uléhá po 21 hodině, ale jeho partnerka se dostane do postele až kolem druhé v noci. Zatímco on vstává kolem čtvrté hodiny ranní, ona spí spánkem spravedlivých až do deseti. Ale být sovou při

  Já ano. Na knížkách jsem vyrostla. V dobách mého dětství nic moc hraček nebylo, sem tam nějaká stavebnice, televize v plenkách, a tak dominovaly dvě možnosti k trávení volného času. Kamarádi a naše hry, naše fantazie a ve dnech, kdy pršelo nebo zima zalézala za nehty, to byla kniha. Začínalo se pohádkami, těmi klasickými samozřejmě. Mně to vydrželo strašně dlouho, skoro se to stydím říct. Možná, že ten svět princezen a draků mě unášel na míle daleko od reality a já se tam cítila dobře a v bezpečí. Kdo ví? Pak přišly Verneovky, a pak už následoval Dumas a Hugo, kteří mi ty pohádky připomínali. A pak už to jelo na plné obrátky, a dnes čtu vše, co mi přijde pod ruku. Moje generace čte hodně. Také hodně chodí do kina a do divadla. Je pravda, že i nás vtáhly do přítomnosti televizní pořady a další streamovací platformy, ale knihy jsme se jen tak nevzdali. Už je sice nekupujeme pravidelně, ale třeba průkaz do knihovny určitě vše jistí. A pak jsou tu čtečky. Dlouho jsem se jí bránila, ale

  Tak vážně nevím, proč se říká, „vidím rudě“, jakmile mě ovládne emoce zvaná vztek. Nebo chcete-li hněv, to zní přece jen trochu mírněji. Proč ne zrovna modře? No, je to asi něco podobného jako dráždit býka červeným hadrem. Prostě nás něco tak naštve, že negativní pocity vyplují na povrch a už si s námi dělají, co chtějí. Což o to, to se stává asi všem, že nás vztek přemůže, spíš záleží na míře intenzity. Protože u některých jedinců se může přerodit v agresi. A to už je na pováženou. Tak jako máme na těle takzvané trigger points neboli spoušťové body, které jsou ohraničená ztuhnutí svalstva, bolestivě citlivá na mírné stlačení, máme i podobné spouštěče jakéhosi vnitřního napětí, které provází vztek. Někdo ho v sobě dusí, ale to není úplně správně. Hněv musí ven. Jde jen o to, aby neexplodoval jako výbuch. Ten většinou přijde, pokud vztek potlačujeme. Spíš jde o to, udržet ho na uzdě. Určitě každý z nás už zažil záchvaty vzteku u dítěte. Většinou se spojují s obdobím vzdoru, což je