Tak to vidím já !

  Ano, vážení, léto se blíží a s ním plány na dovolenou. Copak o to, je jich spousta. Tolik krásných míst, které je třeba vidět na vlastní oči. Jenže, co když jste single? Jakmile nahlédnete do katalogů cestovních kanceláří, zpraží vás na začátku slova jako příplatek za jednolůžkový pokoj nebo tak něco. A ať hledáte, jak hledáte, je to všude stejné. Takže máte jen dvě možnosti. Buď si někoho seženete, aby druhé lůžko doobsadil, nebo si ho doplatíte sami. „Ty, ty, ty, ty to budeš platiti.“ Pokud seženete někoho, koho znáte, tak jste vítěz. Těch pár dní vás nezabije a ušetříte docela slušnou cenu, kterou můžete utratit jinak. Pokud ovšem nemáte nikoho, kdo by s vámi jel, musíte vzít zavděk zcela neznámou osobou a to se může proměnit v peklo. Samozřejmě, že ne vždy. Někdy si padnete do noty a snažíte se si vyhovět. Pokud jsou ovšem vaše návyky zcela rozdílné, příjemné to rozhodně není. Někdo si rád pospí, jiný už v pět ráno vyráží na ranní koupel k moři. A svého parťáka budí, aby šel s ní

  Jedno písmenko uprostřed slova a už tu máme jiný výraz. Člověk zvědavý je jiný než zvídavý. „Hele, co o Tondovi říkala Ivana? Chodí s ním vůbec ještě? Nějak jsem je dlouho neviděla spolu.“ Takhle se ptá většinou člověk zvědavý, kterého zajímavá vše, co se kde šustne. A hlavně lidi. A drby. „Nevím,“ odseknete, „to není moje starost.“ Ale zvědavec se jen tak nedá. „Nekecej, vždyť se spolu znáte roky. Přece něco musíš vědět.“ No, takhle by mohl rozhovor pokračovat do nekonečna, protože člověk zvědavý musí znát odpověď. Možná by jinak v noci nespal. Zvídavý člověk je odlišný. „Cože ses na té přednášce dozvěděla o nových postupech v léčbě srdce? Bylo to zajímavé? Něco objevného? A máš z toho nějaké materiály? Kdy bude další přednáška, prosím? Můžeš mi to přeposlat mailem? Promiň, ale mě to vážně zajímá.“ Tak takhle nějak vyzvídá člověk zvídavý. V podstatě je to jednoduché rozlišit. Zvědavý je ten, který se rád dozvídá věci, jež se ho netýkají a zvídavý je ten, kdo rád získává nové pozna

  V poslední době jsem se začetla do literatury, kde se hovořilo o sňatcích a manželstvích v době minulé. Někdy i hodně dávné. Zrovna tak mě tetička náhoda přiměla koukat na filmy, kde se také tato tématika vyskytovala.   Jo, sranda to tedy žádná rozhodně nebyla. Svatbu jako společenský obřad můžeme pozorovat už od pravěku a vyskytuje se snad ve všech kulturách. Že nešlo o žádnou romantiku, je známá věc. A už určitě v tom nehrála roli žádná velká láska. Šlo o prachy. Bohužel. Hlavním cílem bylo rozmnožení majetku, zabezpečit rodinu nebo kmen a zplodit potomstvo. Ženy na tom byly mnohonásobně hůř. Těm byl ženich vybírán a její názor nezajímal nikoho. Mohla si jen pobrečet v koutku a doufat, že manžel nebude hrubián. Nebo ještě něco horšího. Také mohl být o dost starší. Prostě starý. A to ještě ke všemu museli rodiče dívky vyplatit výkupné, říkalo se tomu věno, protože dívčina už nemohla pracovat v jejich domácnosti, ale plně zastávala tu mužovu. To pořád ještě platí v Africe nebo Asii

  Náladové lidi najdete všude. Ať jim jsou jen tři roky nebo třeba sedmdesát. Vzteklé malé dítě, kdy jeho smích najednou přejde do nepředvídaného vzteku, teenager, který mění nálady tak rychle, že to ani nestihnete zaznamenat. Jeho uražené „tak promiň“ trčí ve vzduchu jako připomínka, že je mu – náct a tudíž má na to nárok. Zrovna tak můžete narazit na nevrlého šéfa, který se buď špatně vyspal, nebo má doma problémy, se kterými si neví rady. A kdo je na ráně? No přece, vy, zaměstnanci. A že jste si dovolili říct něco svým stařičkým rodičům? A že ještě dneska jsou uražení? No, nedá se nic dělat, emoce patří k nám. S někým mávají míň, s někým hůř. Z vědeckého hlediska prožívání emocí není nijak na škodu a dokonce pomáhá lidem vyrovnat se s životními situacemi. Ale všeho s mírou. Člověk, který střídá nálady jako ponožky, nepatří zrovna mezi oblíbence. Odborně se jim říká emočně labilní osobnosti. Jedna moje kolegyně v práci měla také tento cejch. Okouzlující. Tedy ráno. Odpoledne už nem