Tak to vidím já !

  Když vejdu do místnosti nebo někoho potkám, měl bych pozdravit. Alespoň tak se to učí děti od nejzazšího věku, a pokud zapomenou, je jim to znovu a znovu připomínáno. Tedy aspoň někde to ještě platí. Jo, dnes je to jednoduché. Dobrý den nebo ahoj je zcela v normě. Pokud vykám, použiji dobrý den, případně dodám, pane doktore, to když vstoupím do ordinace. Ahoj nebo oblíbené čau používám u lidí familiárně známých, takže přidám Pavle nebo Maruško. A je vymalováno. Dřív tomu tak nebylo. Stačí se podívat na staré filmy. Slovy „Rukulíbám, milostivá paní,“ to jen přetéká a milostivá paní rozdává úsměvy ze strany na stranu, zatímco Ona, tedy služka Anna, přiběhne hned, jakmile uslyší: „Šla sem.“ Dnes se tomu většinou smějeme, ale kdysi to patřilo k dobrému vychování. Vědět, koho a jak oslovit. Oslovení mělo vždy svůj význam. Jasnosti, milosti, milostpaní, paní nadlesní, pane správce. Už podle toho bylo zřejmé, o koho jde. Pokud mi někdo občas milostivá paní řekne, tak to myslí ironicky ane

Rovností mám na mysli i tak trochu rovnoprávnost mezi muži a ženami. Vyvíjela se samozřejmě zároveň s tím, jak se vyvíjela společnost. Chceme-li nahlédnout do pravěku, setkáme se s nejrůznějšími teoriemi. Podotýkám teoriemi. Protože do tehdejší pravěké kuchyně nikdo z nás již nedohlédne. Nejčastěji si představujeme muže jako lovce, který se svou partou loví mamuta, aby pak mlčky hleděl do ohně. Žena ho očekává a ctí, že nasytil svoji rodinu. Asi to tak ale nebylo. Lesní plody, bylinky a nakonec i to zpracování mamutího masa zůstávalo na ženě. Neseděla pasivně v koutku. Starala se, aby její rodinka přežila a byla v pohodě. Ani v antice to nebylo lepší. Například ve starověkém Řecku byla úloha ženy typicky spjatá s domácností, s péčí o děti a hlavně o muže. Jasně, ty bohatě provdané, měly k dispozici otroky a různé služebnictvo, ale že by se některá z nich prosadila mimo tuto oblast, bylo jako šafránu. Ano, byly básnířky a jiné umělkyně, ale opravdu maličko. Alespoň historie o nich mlčí.