Tak to vidím já !

  Budete mít dovolenou? A kam se chystáte? K moři nebo raději do hor? A co třeba zajímavá města nebo krásná příroda? Jo, vybrat si mohu podle chuti. Ale mě by zajímalo, kde byste chtěli žít? Třeba pár let nebo celý život. Každý to máme jinak. Ale určitě každý má svůj sen. Možná, že většina lidí je spokojených tam, kde bydlí a neměnili by ani za nic. Ta druhá půlka sní o jiném místě. Někdo preferuje teplo, jiný sníh. Tuhle jsem potkala známého. A jak si tak povídáme, najednou vyhrkl: „Pamatuješ na Líbu? Představ si, že se odstěhovala do Amsterdamu.“ „To jsem nevěděla,“ odpověděla jsem mu. „Holt jsou jiné možnosti, viď?“ dodala jsem. „Jaké možnosti?“ rozčiloval se můj známý. „Copak je možné zanevřít na českou kotlinu?“ Taky názor, pomyslela jsem si a dál už jsme to nerozebírali. Ale po cestě domů mi to vrtalo hlavou. Ano, dnes opravdu člověk může přesídlit jinam dle své chuti. Je to díky práci z domova nebo možnost pracovat v cizině nebo se přestěhovat na důchod do teplejších krajů.

  Dobu vánoční i oslavy konce roku máme šťastně za sebou. A snad i bez úhony. Stejně mi to ale nedá se k nim na moment vrátit. Kdo by si mohl představit vánoce bez sladkého vánočního cukroví (a to některé hospodyňky pečou i třináct druhů), bramborového salátu s pořádnou dávkou majonézy a smaženého kapra nebo aspoň řízečku? Že to všechno může mít nekalý dopad na naše zdraví, asi víme všichni. Základní pravidlo „jíst s mírou“ není také žádná novinka. Jenže ruku na srdce, kolik z nás to dodrží? A kolik z nás v té době chodí na pravidelné a delší procházky? To spíš na návštěvu k příbuzným nebo kamarádům, a tam mohou hody pokračovat. No, nevím. A co na to říká vysoký cholesterol nebo cukrovka si mnozí z nás ani nevzpomenou. Už bylo po vánocích a supermarkety opět otevřeny a já se zrovna vracela z procházky. Okolo jedné prodejny chodím pravidelně, neb ji mám po cestě domů a nestačila jsem se divit. Lidé se opět hrnuli ven s plnými taškami, které ukládali do aut nebo s nimi kráčeli směrem k

  Když jsem byla malá holka, navštívila jsem s rodiči jeden zámek. Fascinovalo mě to. Tedy ta rozlehlost, spousta pokojů, dlouhé chodby. To my doma fakt neměli. Žili jsme ve dvoupokojovém bytě, později svépomocně předělaném na třípokojový, abychom měly se setrou soukromí. Tak se asi nedivíte, že mě ten zámek doslova ohromil. Myslím, že mi bylo tenkrát šest let, řekla bych první třída. Ale co mě uchvátilo úplně nejvíc, vidím jako dnes. Nespočet obrazů na chodbě a na jednom z nich, světe, div se, dívenka asi ve stejném stáří jako jsem byla já. Pardon, mládí. Měla světlé vlásky, modré oči, ale hlavně krinolínu, bohatě zdobenou. „To bych chtěla taky,“ hlesla jsem obdivně a stála před obrazem jako přikovaná. „Prosím tě,“ smála se máma, „vždyť bys v tom nemohla normálně chodit.“ Jenže já stála před obrazem dál a odmítala se hnout z místa. Průvodkyni zřejmě docházela trpělivost a tak se přidala k mámě: „Ani hrát s míčem by sis nemohla, natož běhat s dětmi venku.“ „To mi nevadí,“ vedla jsem si