Sladký život na zámku
Když jsem byla malá holka, navštívila jsem s rodiči jeden zámek. Fascinovalo mě to. Tedy ta rozlehlost, spousta pokojů, dlouhé chodby. To my doma fakt neměli. Žili jsme ve dvoupokojovém bytě, později svépomocně předělaném na třípokojový, abychom měly se setrou soukromí. Tak se asi nedivíte, že mě ten zámek doslova ohromil. Myslím, že mi bylo tenkrát šest let, řekla bych první třída. Ale co mě uchvátilo úplně nejvíc, vidím jako dnes. Nespočet obrazů na chodbě a na jednom z nich, světe, div se, dívenka asi ve stejném stáří jako jsem byla já. Pardon, mládí. Měla světlé vlásky, modré oči, ale hlavně krinolínu, bohatě zdobenou. „To bych chtěla taky,“ hlesla jsem obdivně a stála před obrazem jako přikovaná. „Prosím tě,“ smála se máma, „vždyť bys v tom nemohla normálně chodit.“ Jenže já stála před obrazem dál a odmítala se hnout z místa. Průvodkyni zřejmě docházela trpělivost a tak se přidala k mámě: „Ani hrát s míčem by sis nemohla, natož běhat s dětmi venku.“ „To mi nevadí,“ vedla jsem si tvrdohlavě svou. Domů jsme samozřejmě odešli, ale ten obraz blonďaté holčičky v široké krinolíně mám před sebou dodnes.
Proč se mi to vybavilo právě teď? Byla jsem na procházce v překrásné vilové čtvrti. Baví mě dívat se na honosné vily, plné nápadů a obdivovat nádhernou architekturu. A jak si to vykračuji, vyrušilo mě zvláštní ticho, které jakoby se rozprostíralo kolem. Kdo tam asi bydlí? Kolik lidí? A já si najednou uvědomila, že i za stěnami těchto krásných domů může být smutek. Samota. Osamocení. Vždyť deset pokojů nemusí zaručit pohodu a domov. „Kdybych takový dům měla,“ uvažovala jsem a žila tam sama,“ co bych asi dělala? Utírala prach v jednotlivých pokojích a obdivovala míšeňský porcelán?“ Nevím. Krásné prostředí určitě dovede člověka pozvednout a ocenit krásu kolem sebe, ale pokud nemá vedle sebe lidi, které má rád, nemůže to nic nahradit. Ani bílá komoda ve stylu Ludvíka IV, ani krbová kamna.
Někdy člověk vidí opuštěné vily. Neudržovaná zahrada, stromy šumící ve větru, padající omítka. Zavřu oči a nechám plynout fantazii. Kdo tam asi žil? V jiné době. Ano, každý dům má své vzpomínky. Mohla tam žít rodina s mnoha dětmi, které pokud neběhaly po zahradě, plnily křikem celé obydlí. Otec mohl sedět ve své pracovně za krásným, vyřezávaným stolem a vymýšlet příběhy, které večer svým dětem vyprávěl před spaním. Matka mohla péct štrúdl, nejlépe dva nebo tři, protože děti měly hlad pořád. Anebo v té vile mohl bydlet jen on a ona. Sami. Bez dětí. On sbíral brouky a ona porcelánové panenky. V tomto případě byl vila tichá jako spící šípková Růženka. Ti dva se věnovali své práci, tiše snídali, tiše obědvali, tiše večeřeli. Jestli dohromady nebo zvlášť, bylo vlastně jedno.
Suma, sumárum. Žít v krásném prostředí je sen nás všech. Ale to samotné nestačí. „K životu na zámku mám jednu poznámku, je tu neveselo, je tu truchlivo…“, jak se zpívá ve filmu „Princové jsou na draka“. Jasně, máte pravdu. I v garsonce může být smutno. Koneckonců některé případy znám osobně. Ale připadá mi mnohem snazší vypadnout mezi lidi z té garsonky a tak osamělost zahnat, než se procházet z pokoje do pokoje a nostalgicky vzpomínat, jaké to bylo tenkrát. I když mezi námi samota a osamělost jsou dvě věci. Samota může být kreativní a člověk ji sám vyhledává, kdežto osamělost je depresívní stav, plný smutku a nepochopení. Když si chcete přečíst knihu a ponořit se do ní, musíte být opravdu sami. Nemůžete být nikým rušeni, pokud se chcete koncentrovat na to, co čtete. Aspoň já to tak mám. Když se začtu a moje spolubydlící začne tím: „Co to čteš? A je to zajímavý?“ nebo „Dej pokoj a pojď si radši povídat,“ máte chuť vyměnit společný pokoj za tu osamělou vilu, o které jsem mluvila výše.
Ať je to, jak chce, stejně o tom někdy sním. Tedy o životě na zámku. Mám jednoho kamaráda v zahraničí, který chtěl jeden zámeček koupit. „Což o to,“ říkal mi, „zámek o sobě není problém. Problém je zahrada. Kdo by ji udržoval? To musíš mít zahradníka. A bez zahrady ti zámek nikdo neprodá.“ Nakonec ho nekoupil. Jeho žena byla proti. Asi měla strach z úklidu. Nebo z té zahrady.
A já? Pořád jezdím na zámky a poslouchám výklady průvodců, jak se tam tenkrát žilo. Příběhy smutné i veselé. Příběhy lidí, kteří podobně jako my všichni, prožívali svůj život spojený s dobou, ve které žili. A taky chodím na procházky po vilových čtvrtích a přemýšlím, kdo v nich asi bydlí. Jestli je šťastný, smutný, veselý, opuštěný, jestli tam žije velká rodina nebo malá, jestli mají psa nebo aspoň kočku. Můj mozek si vymýšlí, protože do nitra toho domu neproniknu. Je příliš chráněn cihlovou omítkou a zahrada většinou taky mlčí. Ale je to něčí domov. Nebo byl…
„Domov není místo, kde bydlíš, ale místo, kde ti rozumějí.“ – Christian Morgenstern, německý autor.
A co vy na to?
Komentáře
Okomentovat