Tak to vidím já !

Jo, jo… čas je relativní veličina, jak už říkal Albert Einstein. „Pohybující se ručičky hodin nám říkají, jaký je čas. Pro naše vnímání je rychlost ručiček neměnná, avšak pro okolí relativní.“ No, a mně ten čas ubíhá strašně rychle. Je to zvláštní. Když je člověk dítě, tak mu čas ubíhá pomalu. Nemůže se dočkat narozenin, vánoc, velikonoc anebo prázdnin. Vzdychá a počítá a čas je strašně dlouhý. Také se nemůže dočkat, až vyroste, až bude velký, až si bude moci dělat, co chce (chudáček, to si jenom myslí!). Moje vnučka se už nemůže dočkat, až bude chodit do školy. Půjčuje si tašku starší sestry a žebroní, aby ji mohla nosit. I s těmi učebnicemi. Ten náklad na zádech je tak těžký, že má tašku skoro k zemi. Ale nosí ji statečně. Vypadá totiž jako školačka. Neustále se vyptává, kdy už bude duben. To půjde totiž k zápisu do školy. Čas jí prostě neutíká. Také jsem to měla tak. Později jsem se těšila, až mi bude osmnáct, a pak dvacet… V určitém věku už čas urychlovat ale nechcete. Raději b

Hrůza. Když mi babička nebo máma vyprávěly, jak to bylo kdysi, obracela jsem oči v sloup. A teď jsem už sama ve věku, kdy vyprávím já, jak to bylo dřív. Co naplat, svět se mění, ale vypráví se stále stejné věci. Tedy stejné ne. To jenom téma se drží. A protože máme vánoce, tak si zavzpomínám, jaké byly dřív. No, samozřejmě, že krásné! I když byl smrček opravdové koště a máma do něj roubovala další větvičky, aby nepůsobil tak „chudě“ (jak říkala ona). No, nechci vzpomínat na dárky, když jsem byla malá. To už jsem dávno zapomněla. V hlavě. Ale fotografie z té doby, které jsme každé vánoce pořizovali, mi to rádi připomenou. Fotky jsou šedočerné, opravdu by profesionální fotograf zaplakal, ale pro mne a pro mé bližní jsou to nejcennější fotky k oživení vzpomínek. A tak jedny vánoce bylo pod stromečkem divadlo s Kašpárkem a Kalupinkou, další rok zase pokojíčky pro panenky. A pak „chodička“. To byla panenka, která sice nechodila sama, ale s mojí pomocí ano. Dala jsem jí jméno Štěpánka. A

Ano. Samotný název napovídá, kam bych se ráda podívala. A vy snad ne? Člověk, když vidí ty nádherné fotky, které nám cestovní kanceláře nabízejí… Nojo, ale také ty ceny… To člověka hned přejde chuť. Tedy, pokud není milionář… Každý z nás po něčem touží. Aspoň si to myslím. Každý po něčem jiném. Ona sama touha je hnacím motorem, kvůli kterému jsme schopni překonávat překážky a jít za svými sny. Právě tato touha nás osvobozuje od smutných myšlenek a popohání stále kupředu. Já si vždycky vzpomenu na písničku od Nadi Urbánkové: Vždycky zbývá za šesták naděje Proč se tedy bát Ztráta hlavy poslední v řadě je Říká to i kat Třeba neznámá prateta Odkáže mi svůj dům Štěstí stejně jako ruleta Nedá na rozum… No, to by bylo. Aby se mi mé přání nesplnilo. Žejo? Ale ono je potřeba mít to přání v hlavě srovnané. Musí to být opravdu něco, po čem toužím, ale nikomu tím neublížím. Nemůžu si například vynutit lásku. Nemůžu ani manipulovat a ovládat jiné (i když se spousta politik

A už je to tady zase. Čas vánoční. Čas, který (ať už chceme nebo ne) nás nutí k přemýšlení. Nebo spíše k rozjímání. Ano, je to čas nostalgie, vzpomínek a ztracených přání. Tak mi dovolte pár vzpomínek i z mé strany. Při psaní občas zamáčknu slzu, občas se zasměji, ale tak to má asi být. Vzpomínka první. Rodiče už nemám. Táta umřel v roce 2005 a máma o dva roky později. Bože, jak mi chybí. Jenže to vím teprve teď. Předtím mi doslova někdy lezli na nervy. Ale to také není nic nového. Jak nám ten který člověk chybí, zjistíme, až když už není. A tak aspoň na ně vzpomínáme. Někdy s rozsvícenou svíčkou, někdy se sklenkou vína, někdy jenom tak. Táta byl kluk z vesnice. Nejlíp mu bylo ve flanelové košili a teplácích. Košile s tvrdým límečkem (které mu máma neustále kupovala) nesnášel a já ho pořád slyším hudrovat. Máma byla naopak parádnice. Dámská krejčová. Šila pro celé město, pro nás i pro sebe. A v mé paměti jsou po celém bytě rozešité šaty (prosinec, plesová sezona), které jsem z ce