Tak to vidím já !

  Život je příběh od našeho narození až po stáří. Jakmile se vymaníme z věku předškoláka a začneme něco o žití tušit, máme život ve svých rukách. Tedy v zemích, kdy právo na život patří k základním lidským právům. Tam, kde děti místo do školy chodí do práce, kde se lidé setkávají s pronásledováním, šikanou nebo jsou vězněni kvůli svým názorům, o životě ve vlastních rukách mluvit nelze. Ale život v našich podmínkách je přece krásný. Nechám politiku stranou a zaměřím se, co všechno může svobodný člověk dělat, čemu se naučit, kam se vydat. Na chvíli zapomenu, že již rok je náš svět změněn natolik, že předchozí věta nedává smysl. Ale dopřejme si ten přepych a zapomeňme, že ten rok vůbec byl a že „coronarová“ situace nadále trvá a dělejme jako by se to nikdy nestalo. Chci totiž psát o životě, který nám byl dán, a my s ním plýtváme, protože si myslíme, že nikdy neskončí. Omyl. Tak jako každá věta má svůj začátek a konec, tak i život lidský končí. Tečka. A je to právě smrt, která nám ho vez

  Říká se, že co kdo zaseje, to sklidí. Tedy, to se říká. Jednoduše řečeno, pokud činím dobré skutky, nezávidím, pomáhám druhým, pracuji, všem přeji jen dobré, vrátí mi univerzum (pro někoho boží spravedlnost) zase jen dobro. To znamená, že jsem odpovědný/á za svůj život. Opakem jsou špatné činy, ale i zlé myšlenky, nenávist…Tam sklízíme zlo. Tedy měli bychom… Prosté! Jen kdyby to opravdu tak fungovalo. Pokud vám někdo ublíží a vy se pak nestačíte divit, jak s úsměvem proplouvá životem, začnete o té spravedlnosti pochybovat. To si vždycky vzpomenu na babičku a její slova, že ty boží mlýny melou, ale holt někdy pomalu. Tak nezbude nic jiného než si počkat. Být trpěliví. I když já si myslím, že mnohem lepší je se tím nezabývat. Špatní a zlí lidé byli vždy, jsou a budou. Zrovna tak jako ti dobří. Lepší je mávnout nad tím rukou (já vím, je to těžké), spolknout hořkost a obklopit se lidmi se „stejnou krevní skupinou“ a žít dle hodnot, které ctíme. Víte, ona ta spravedlnost jaksi neexistuj

  Řeknu vám, že je to zvláštní, jak někteří lidé nemají rádi tmu. Já patřím mezi ně. Od dětství se tmy bojím a sama spát v pokoji jsem odmítala. Ten strach a respekt přetrvává do dneška, i když už se časem obrousil. Ale pokud si dobře vzpomínám, ještě ve věku sedmnácti let, když rodiče odjeli do lázní, chodila jsem spát za světla, to abych se s tou tmou nepotkala. Asi se teď smějete, ale ten strach byl tak velký, že jsem opravdu uléhala se slepicemi. Dnes už vím, že trpím fobií odborně zvanou nyktofobie a že jde o fobii úzkostnou a méně častou. Asi za to může fantazie, která bují hlavně u dětí a tak vylézají všichni ti bubáci z pod postelí, skříní, oken… Kdo ví? Já už to tak zaplaťpánbůh nemám, jsou ale lidé, kteří mají noční lampičku rozsvícenou po celou noc. Ale abych nestrašila přízraky a bubáky, ona samotná tma nijak příjemná není. To abych mluvila za sebe. V zimním období přichází příliš brzy, a jakmile mě pozdraví v okně, hned sáhnu po vypínači. Ne, že bych se v 17.00 bála, ale