Tak to vidím já !

Určitě mi dáte za pravdu, že je lepší být ve společnosti s lidmi, kteří srší humorem, neberou se až tak vážně, než s lidmi neustále zamračenými, takzvanými „bubáky“. Jenomže ono to s tím humorem není jen tak, s ním se člověk už musí narodit. Žádná škola na to není, a i když se někdy o to člověk snaží, stejně to vyjde naprázdno. Také je potřeba oddělovat dvě věci. A to, že existují lidé, kteří ten humor vytvářejí a pak ti, kteří se tomu smějí. Ta třetí skupina, takzvaných bručounů, se těchto hrátek nezúčastňuje. Jednoduše jsou ti, kteří se rádi zachechtají a ti, kterým smích nedělá dobře. Nebo mu spíše nerozumí. A pak také není sranda jako sranda. Třeba o takový humor, který dokáže i urazit, asi nikdo nestojí. Používají ho lidé se sklonem ke kritizování a manipulací s ostatními lidmi. Je ostrý a agresívní. Takovým typickým příkladem je situace, když někdo vypráví mezi přáteli trapnou historku o někom jiném. Pak je tu další typ humoru. Používají ho lidé, kteří mají jediný cíl. Pobavi

Chodíte nebo chodili jste rádi do školy? Tato otázka je úplně zbytečná, protože povinná školní docházka je u nás zavedena už od dob Marie Terezie. A že škola hraje důležitou roli v životě dětí, platí bezesporu pořád. Tedy především škola základní. Jenže ono to všechno začíná mnohem dříve. Vlastně už v mateřské škole. Většinou je začátek doprovázen pláčem a pěkným traumatem odloučení od maminky (i když jsou tací jedinci, kterým se ve školce líbí už od prvního dne), ale po nějaké době si malý človíček zvykne a chodí do školky docela rád. Některý vice, některý méně. Proč tomu tak je? No jistě, záleží na tom, jakou paní učitelku dostane. Pokud je laskavá, milá a přívětivá, stává se pro malého žáčka vzorem. Děcko ji napodobuje a doma si na paní učitelku hraje s panenkami (většinou holčičky). Pokud je ale paní učitelka nepříliš empatická, se sklonem k velení, pak je to o poznání horší. Pravděpodobně si dotyčná plete mateřskou školu s vojenskou jednotkou. Jistě, autorita je nezbytná. Ale té

Ano, znát cizí jazyky se určitě vyplatí. Ne nadarmo se říká, kolik umíš jazyků, tolikrát si člověkem. I když v dnešní době stačí angličtina (učí se jí už děti v mateřské školce), dále jazyk mateřský (ten by měl člověk ovládat bezchybně) a jeden jazyk pro radost (to říkám já J ). Nojo, ono se to řekne!   Ale jak na to? Když si pročítám různé a zaručené metody učení cizích jazyků, nevycházím z údivu. Tak například metoda fenomenálních multilingvistů (Fast phrases) vás prý naučí mluvit a rozumět za měsíc. To je ale bomba, co? Jak jsem si přečetla, jde prý o metodu založenou na principu plné synchronizace mozku. A představte si, že zakladatel této metody profesor Andrzej Gawronski rozuměl šedesáti cizím jazykům. Někde je dokonce uváděno sto nebo stočtyřicet. Vy tomu věříte? Já tedy ne. Jiní zase tvrdí, že nejefektivnější je učení ve spánku. Prý se v našem mozku zvlášť dobře uloží to, co se událo těsně před usnutím. Takže pokud si čtete knihu v originále, než jdete do postele nebo pr