Tak to vidím já !

Ráno vstanu kolem osmé hodiny a rovnou se hrnu do kuchyně pro šálek kávy a pár piškotů. Pak si přečtu zprávy, vyřídím korespondenci, poklidím, uvařím a poledne je pryč. Odpoledne probíhá zase ve stejném duchu a večer jakbysmet. Před televizí, filmem nebo s knížkou. Jo, jo, zvyk je železná košile. Jenže, není to občas nuda? Nedávno jsem volala známému do zahraničí, abych mu popřála k narozeninám. „Ano, mám se dobře. Už nepracuji. Žiju sám. Vnoučata povyrostla, starší už randí a já si koupil psa.“ „Tak to je prima,“ odvětila jsem mu. „Ále, je to pořád stejné. Každý den jako druhý.“ Zamyslela jsem se nad tím. Není to škoda? Není život moc krátký na to, abych prožívala každý den stejně? Pravda, zvyk je dobře známá a námi prošlapaná cesta. Jde se po ní lehce, protože známe směr a žádné odbočení nás nemůže vykolejit. Pokud zahneme, čeká nás neznámé a to může někomu přivodit paniku. Prostě ne každý má odvahu zkusit to jinak. Mám v rodině člověka, který žije přesně dle šablony, kterou má zaž

  Každý z nás má určitě nějaké touhy a přání, ukryté na dně svého srdce. Občas jsou tak trošku bláznivá, že to chce kus odvahy k jejich splnění. Touha po dobrodružství volá, ale na druhou stranu zase chceme jistotu, zázemí, bezpečí a neznámé nás tak trochu děsí. Řekla bych to asi takhle. Vyrážet za neznámým je fajn, ale vrátit se do náruče něčeho známého, také. A to je domov. To nejsou jen čtyři stěny a střecha nad hlavou, ale právě i pocit jistoty a určité stability v našich životech. Mám kamaráda. Dobrého. Několikrát jsem s ním byla na cestách. Cestuje rád a pořád. Je to smysl jeho života. Poznávat nové lidi, nové krajiny. Takže občas takhle zmizí i na pár měsíců nebo půl roku. „Víš, je to super,“ říká, „svět někde jinde, třeba na další polokouli, je úplně jiný. I lidé jsou jiní. Cestování totiž není o penězích, ale o tom, kolik máš odvahy. A čím více ji máš, tím větší je šance, že zažiješ něco neopakovatelného.“ A je to fakt. Jeho zážitky jsou nezapomenutelné. „Víš,“ pokračuje pak

  Tak a máme tady léto. Období, kdy pracující i nepracující plánují kam vyrazit. Někdo to rád u moře, jiný na horách, další třeba na chalupě, kde buduje novou skalku nebo lenoší s knížkou. Ať je to jak chce, nejvíc je těch, kteří chtějí někam vyrazit. Třeba za dobrodružstvím, poznat něco nového a podivovat se, jak to chodí jinde. Co ale, když nemáme s kým vyrazit. Můžeme rozhodit sítě po svých známých, případně jejich známých, nebo to zkusit přes různé cestovatelské seznamky či jet sám/sama. Cestovat ve snu není vůbec špatné. Zavřete oči. A přijde to šumění moře, které rybník prostě neumí, ucítíte dotek slunce, které spolu s větříkem dodává pocit blaženosti, nebo se ocitnete na horách, kde krok po kroku stoupáte stále výš. Až k nebi. Tak nějak to cítíte ve svém snu. Jen ten „parťák“ k realizaci kdyby byl. Jenže ono to není jednoduché se spolucestovatelem ani bez něho. Cestujete-li sám nebo sama, na všechny pocity, které se dostavují, jste také úplně osamocen. Nemáte se s kým podělit.