Zvyk je železná košile

Ráno vstanu kolem osmé hodiny a rovnou se hrnu do kuchyně pro šálek kávy a pár piškotů. Pak si přečtu zprávy, vyřídím korespondenci, poklidím, uvařím a poledne je pryč. Odpoledne probíhá zase ve stejném duchu a večer jakbysmet. Před televizí, filmem nebo s knížkou. Jo, jo, zvyk je železná košile. Jenže, není to občas nuda? Nedávno jsem volala známému do zahraničí, abych mu popřála k narozeninám. „Ano, mám se dobře. Už nepracuji. Žiju sám. Vnoučata povyrostla, starší už randí a já si koupil psa.“ „Tak to je prima,“ odvětila jsem mu. „Ále, je to pořád stejné. Každý den jako druhý.“

Zamyslela jsem se nad tím. Není to škoda? Není život moc krátký na to, abych prožívala každý den stejně? Pravda, zvyk je dobře známá a námi prošlapaná cesta. Jde se po ní lehce, protože známe směr a žádné odbočení nás nemůže vykolejit. Pokud zahneme, čeká nás neznámé a to může někomu přivodit paniku. Prostě ne každý má odvahu zkusit to jinak. Mám v rodině člověka, který žije přesně dle šablony, kterou má zažitou. Od rána do večera jede podle ní, víkendy tráví na své chalupě zase dle mustru. Občas zajdeme na pivo a někdy z něj vypadne, že by rád to či ono. Třeba odletět do Říma nebo do Florencie. Nikde totiž nebyl. Nic neviděl, vyjma televizních pořadů o cestování. Jenže s tím jeho plánováním to je na bačkoru. „Pojedeš se mnou na Šumavu, chtěl bych navštívit místa, kam jsem jezdil jako dítě s rodiči?“ Ptal se mě.  Přikývla jsem. „Proč ne? A kdy?“ „No, promyslím to,“ odpověděl. A nebudete mi věřit, už to promýšlí čtyři roky!

Co by se stalo, kdybychom změnili nějaké zvyky, které jsou pro nás svaté. Třeba na vánoce odletěli za teplem nebo na štědrovečerní večeři servírovali lasagne? Někdo asi zvedá obočí, jakože to tedy ne. Ale, co se stane, když zvyk porušíme? Nic, vůbec nic. Možná, že v Karibiku zapomeneme na stres z vánoc, jestli je kapr nebo řízek propečený a do salátu jsme nezapomněli dát hrášek. A lasagne? Ty si vychutnají i děti, které o rybu nebo salát s majonézou stejně nestojí. Jenže… Umíte změnit směr?

Síla zvyku je ohromná. A ještě k tomu pohodlná. Neznámo nám přivodí situace, které jsou občas nelehké, a jejich řešení si vyžádá úsilí. Proto znovu a znovu ráno běžíme na tramvaj, místo abychom nasedli třeba na kolo. Proto jezdíme víkend co víkend na chatu a plejeme na zahrádce, až nás bolí záda, místo, abychom jeli třeba do Krkonoš a obdivovali hory a přírodu. Těch květin tam roste požehnaně a nic okopávat nemusíme. Naopak se můžeme jen jednoduše těšit z toho, co vidíme. Jenže náš mozek má rád vyšlapané cesty. A tak většina nakonec skončí jen u toho plánování. A já se svým příbuzným na tu Šumavu nepojedu nikdy. Schválně, vsadíme se. A do Říma, to už vůbec ne. I kdybych to zařídila sama, od letenky až po ubytování, stejně by si něco vymyslel, aby neletěl. Jen čas od času zavolá a postěžuje si: „ Tak už jsem v důchodu a říkám si, že jsem v životě nikde nebyl.“ A má pravdu.  Až na tu Šumavu, kam jezdil s rodiči jako malý kluk a párkrát se svojí holkou, která ho stejně nechala. Žije sám a jede podle své předlohy, a když mu náhodou vypadne návštěva lékaře, bezradně sedí doma a neví, jak naplnit odpoledne. Trochu nuda a trochu smutné, že?

Ale aby si někdo nemyslel, že jsem proti zvykům. To teda nejsem. Jsou důležité a mají význam i řád v našich životech. Ale sem tam si dopřát trochu dobrodružství, že něco bude jinak, stojí také za to. Zpestří den, týden i měsíc. Záleží jen na nás, na naší odvaze. No, co si budeme povídat, je to také trochu o našem nastavení a naší povaze. Co je pro někoho rutina, je pro druhého vrchol ledovce. Prostě je jednodušší si udržet půdu pod nohama. Změnit zaměstnání? Přestěhovat se? Myšlenka je to pěkná, ale od realizace ji dělí silná zeď. Jednou se mi svěřila prodavačka v obchodě, kde jsem si kupovala obrázek. „Budu se rozvádět,“ sdělila mi vesele a já se na ni udiveně podívala. Rozvod rozhodně za veselou událost nepovažuji. „Víte“, pokračovala, manžel přišel večer domů, ani nepozdravil, minul mě stejně jako skříň a věšák v předsíni. Trvalo to několik let, než jsem se odhodlala ke změně. Zvykla jsem si na něj. A to víte, zvyk je železná košile. Jenže jsem nakonec ten krok do neznáma udělala, a podívejte se na mě. Prý jsem rozkvetla.“ Začervenala se a jala se balit obrázek, který jsem si vybrala. „Aspoň to říkají děti,“ dodala.

„Zvyk nám shůry seslán byl, aby nám štěstí nahradil.“ To není z mé hlavy, to prosím prohlásil Alexander Sergejevič Puškin.

A co si o tom myslíte vy?