Tak to vidím já !

Určitě to znáte. Stojíte před zrcadlem a vzdycháte, jak jste tlustá, jaký máte hrozný nos a ty vlasy! A tak první věc, kterou si naordinujte, je dieta. U oběda závistivě pohlížíte na další členy rodiny, jak spořádají i ten váš řízek a krájíte si na co nejmenší plátky okurku a rajče. Tedy váš nedělní oběd. K tomu přidáte pár jízlivých slov na adresu přítomných, že maso a už vůbec ne smažené, je jed! Zkazíte tím náladu nejen sobě, ale i celé rodince a nedělní pohoda je tatam. V pondělí ráno zavoláte své kadeřnici a plačtivě jí vyprávíte, že vám začaly vypadávat vlasy. Aby vás uklidnila, objedná vás hned na úterý a zároveň vás uklidní, že vám dá speciální zábal a že vlasy budou zase fit. Po zbytek dne googlujete ceny estetických chirurgů za úpravu nosu a zároveň studujete svoji aktuální výši konta. Nojo, každá sranda něco stojí. Za mladých let jsem dojížděla do školy z malého města do Prahy vlakem. Byla nás taková parta holek. Vždycky některá z nich držela dietu, už si ani nevz

Přiznávám bez mučení, že tolerance je strašně těžká věc. Čím jsem starší, tím jsem méně tolerantní. Přitom by to mělo být naopak. Možná je to tím, že žiji sama a tak se tato schopnost kamsi vytratila. Přitom je tak důležitá. V každém vztahu, partnerském, kamarádském i pracovním. Jenže, jak se toleranci naučit? Sedím si takhle v tramvaji a čtu si knížku, jak je mým zvykem. Slečna přede mnou náhle vytáhne z kabelky telefon a začne vyprávět „komusi“ o svých vztazích, o tom, co měla dnes k snídani a že ta vajíčka byla asi zkažená, protože jí bolí břicho, o tom, jakého má „blbce“ v práci za šéfa, o tom… Pokládám knihu na kolena a čekám, až dotelefonuje. Spíše „dohuláká“. Jakoby měla zájem, aby o jejích problémech věděl celý svět nebo přinejmenším celá tramvaj. Čekám tedy na ukončení hovoru a cítím, jak roste mé napětí nebo spíše vztek. Slečna samozřejmě hovor neukončí (má přece toho tolik na srdci) a já mám po čtení. Mám chuť jí něco říct, ale vrozený ostych mi brání. Ale vztek má