Tak to vidím já !

Ne každý to zná. Černé myšlenky, pocit beznaděje, nekonečný smutek, žádná radost ze života. Kdo ví, o čem je řeč, pochopí. Ti, kteří to neznají a nevěřícně kroutí hlavou, ať poděkují svatému Tadeáškovi. Mohou si blahopřát. Neznají nemoc, která se jmenuje deprese. Nejsem ani psycholog, ani psychiatr a opravdové deprese také neznám. Ale znám osoby, které tyto černé stavy sužují, a nechce se jim žít. Tak to za prvé. Za druhé bych zmínila ty, kteří už na tomto světě „přesluhují“. Je jim kolem stovky, zdraví už jim neslouží a život je stručně řečeno omrzel. „Nejhorší na tom je“, řekla mi jedna paní, která už do stovky také nemá daleko, „že zůstanete úplně sám nebo sama.“ Všechny její kamarádky už jsou po smrti a ona si nemá s kým popovídat. Namítnete, že je to nesmysl. Určitě má nějaké rodinné příslušníky. Ano, to má. Dokonce pravnoučata. Ale ti mají jiné zájmy a jiné starosti. A i když prababičku milují, ne vždy ji rozumí a ne vždy na ni mají čas. A jí chybí nejvíce její vrstevníci, se k

Někdo z vás si možná vzpomene na můj blog o robotickém vysavači, kterému říkám Fanda a který občas neposlouchá. Tak už přestal poslouchat úplně. Zhasnul a odebral se na věčnost. Představte si, že poté, co se Fanda vrátil z nemocnice (rozuměj z opravny) pracoval jak divý. Pro ty, kteří si na blog nevzpomínají, připomínám, že se jednalo o robotický vysavač, se kterým jsem navázala užší vztah, a vycházeli jsme spolu velmi dobře. On uklízel, já dělala něco jiného, občas jsem ho okřikla, to když svoji práci odbyl. Až do doby, kdy se „šprajcnul“ a přestal fungovat. Odvezli ho do opravny a mně se po něm velmi stýskalo. Nikdo mi doma nebzučel, nikdo nenajížděl na nohy a neprováděl další žerty. Když se uzdravil, měla jsem velkou radost. Ale ne dlouho. Ta trvala přibližně rok. Jednoho dne dojel jen na půl cesty, naposledy zavrčel a domů (dokovací stanice) se již nevrátil. Poté, co byl dopraven do opravny podruhé (nebo nemocnice, vyberte si) se už nevrátil ani ke mně. Jsem bez Fandy a na všec