Příspěvky

Řidič ten tvrdej chleba má

Obrázek
  „Tam kde se točí autobus, já jednou jsem stál, když jeden mladej řidič na svou práci lál.“ No, nevím, jestli si ještě někdo na tuhle písničku vzpomene, ale mě napadne vždycky, když se setkám s řidičem, který evidentně práci s lidmi rád nemá. Běda, když na takového narazíte, může vám tak pokazit celý den. „Kolik stojí lístek?“ zeptala jsem se. Něco zamumlal a tak jsem se zeptala znovu. To už na mě vyjel. Pěkně ostře. Kdyby mi třeba jen řekl, že jsem hluchá, tak bych to skousla, jenže vychrlil na mě tolik zbytečných slov, že jsem zůstala stát jako opařená. On si zřejmě ulevil, protože mi cenu zopakoval a já se mohla jít posadit. Jak říkám, jemu bylo hej, ale já měla zkažený celý den. Nemohla jsem to dostat z hlavy. Prostě jsem asi citlivka. Chápu, mohl mít těžkou noc a nevyspal se do růžova. Nebo problémy v rodině, nemoc a co já vím ještě. Ano. Ale to máme přece každý. Nebo ho jednoduše práce nebavila. A holt složenky se platit musí. Řidiči nejsou, řekla mi pak kamarádka. Proto jsou

Poťouchlý a potutelný není totéž

Obrázek
  Potkala jsem svoji známou, a protože vím, že má malou holčičku, tak jsem se na ni hned zeptala. Moc dobře si pamatuji jednu společnou oslavu. Všichni dospělí se bavili a dětí si nevšímali. Já ano. Tahle blonďatá holčička naváděla menšího chlapečka, aby rozfoukával popel v krbu. Tedy, když se nikdo nedíval. Já to ovšem zaznamenala. Chlapeček dostal vynadáno a dívenka se poťouchle usmívala.   Nedávno jsem zase to slovo slyšela. Odkud se v našem jazyce vzalo? A co vlastně znamená? Tak jsem si to vyhledala a zjistila, že jde o člověka záludného a potměšilého. To mě tedy zarazilo. Já myslela, že člověk s poťouchlým úsměvem je taková liška podšitá, ale rozhodně ne člověk zlý. Hledala jsem tedy dál, ale málo platné. Další synonyma byla úskočný a lstivý. Ale, kde se v našem rodném jazyce vůbec vzalo? Netuším. Musela bych nahlédnout do některé Encyklopedie, ale zase tak nutně to vědět nepotřebuji. Naproti tomu potutelný má trošku jiný význam. Jde o bytost potměšilou, ale spíše šibalskou a l

Pohádky aneb v říši fantazie

Obrázek
  Jak to bylo, pohádko, Zabloudilo kuřátko, Za zahradou mezi poli, Pípá, pípá, nožky bolí… Kdo by neznal Dvakrát sedm pohádek od Františka Hrubína. Pohádky jsou ve verších, a jak se správně říká, trocha poezie nikoho nezabije. Pohádky, dříve báchorky, má rádo snad každé dítě. Občas si je nenechá utéct ani dospělý. Jde o vyprávění založené na básnické fantazii, zejména ze světa nadpřirozených jevů. Dospělý už zpravidla nevěří, že by se příběh mohl odehrát ve skutečnosti, ale děti ano. Ten jejich svět ještě nerozlišuje svět snů od fantazie, a tak otevřené dětské pusinky a zatajený dech nás uvádí v úžas. Jak by ne! My už to máme za sebou… Pohádky ale můžeme dělit na lidové a autorské. Ty lidové u mě jednoznačně vedou. Jsem holt stará generace. Prošly ústním podáním celá pokolení a to že tu jsou stále s námi, o něčem svědčí. Jen tak namátkou sem patří třeba bratři Grimmové.   Jejich pohádky, z nichž snad nejznámější je Sněhurka nebo Šípková Růženka, inspirovaly mnoho dalších spisov

Rukulíbám, milostivá paní

Obrázek
  Když vejdu do místnosti nebo někoho potkám, měl bych pozdravit. Alespoň tak se to učí děti od nejzazšího věku, a pokud zapomenou, je jim to znovu a znovu připomínáno. Tedy aspoň někde to ještě platí. Jo, dnes je to jednoduché. Dobrý den nebo ahoj je zcela v normě. Pokud vykám, použiji dobrý den, případně dodám, pane doktore, to když vstoupím do ordinace. Ahoj nebo oblíbené čau používám u lidí familiárně známých, takže přidám Pavle nebo Maruško. A je vymalováno. Dřív tomu tak nebylo. Stačí se podívat na staré filmy. Slovy „Rukulíbám, milostivá paní,“ to jen přetéká a milostivá paní rozdává úsměvy ze strany na stranu, zatímco Ona, tedy služka Anna, přiběhne hned, jakmile uslyší: „Šla sem.“ Dnes se tomu většinou smějeme, ale kdysi to patřilo k dobrému vychování. Vědět, koho a jak oslovit. Oslovení mělo vždy svůj význam. Jasnosti, milosti, milostpaní, paní nadlesní, pane správce. Už podle toho bylo zřejmé, o koho jde. Pokud mi někdo občas milostivá paní řekne, tak to myslí ironicky ane

Něco málo o rovnosti

Obrázek
Rovností mám na mysli i tak trochu rovnoprávnost mezi muži a ženami. Vyvíjela se samozřejmě zároveň s tím, jak se vyvíjela společnost. Chceme-li nahlédnout do pravěku, setkáme se s nejrůznějšími teoriemi. Podotýkám teoriemi. Protože do tehdejší pravěké kuchyně nikdo z nás již nedohlédne. Nejčastěji si představujeme muže jako lovce, který se svou partou loví mamuta, aby pak mlčky hleděl do ohně. Žena ho očekává a ctí, že nasytil svoji rodinu. Asi to tak ale nebylo. Lesní plody, bylinky a nakonec i to zpracování mamutího masa zůstávalo na ženě. Neseděla pasivně v koutku. Starala se, aby její rodinka přežila a byla v pohodě. Ani v antice to nebylo lepší. Například ve starověkém Řecku byla úloha ženy typicky spjatá s domácností, s péčí o děti a hlavně o muže. Jasně, ty bohatě provdané, měly k dispozici otroky a různé služebnictvo, ale že by se některá z nich prosadila mimo tuto oblast, bylo jako šafránu. Ano, byly básnířky a jiné umělkyně, ale opravdu maličko. Alespoň historie o nich mlčí.

Mít svůj vlastní kout aneb proč nemohu mít samostatný pokoj?

Obrázek
  Ano, vážení, léto se blíží a s ním plány na dovolenou. Copak o to, je jich spousta. Tolik krásných míst, které je třeba vidět na vlastní oči. Jenže, co když jste single? Jakmile nahlédnete do katalogů cestovních kanceláří, zpraží vás na začátku slova jako příplatek za jednolůžkový pokoj nebo tak něco. A ať hledáte, jak hledáte, je to všude stejné. Takže máte jen dvě možnosti. Buď si někoho seženete, aby druhé lůžko doobsadil, nebo si ho doplatíte sami. „Ty, ty, ty, ty to budeš platiti.“ Pokud seženete někoho, koho znáte, tak jste vítěz. Těch pár dní vás nezabije a ušetříte docela slušnou cenu, kterou můžete utratit jinak. Pokud ovšem nemáte nikoho, kdo by s vámi jel, musíte vzít zavděk zcela neznámou osobou a to se může proměnit v peklo. Samozřejmě, že ne vždy. Někdy si padnete do noty a snažíte se si vyhovět. Pokud jsou ovšem vaše návyky zcela rozdílné, příjemné to rozhodně není. Někdo si rád pospí, jiný už v pět ráno vyráží na ranní koupel k moři. A svého parťáka budí, aby šel s ní

Zvědavost není zvídavost

Obrázek
  Jedno písmenko uprostřed slova a už tu máme jiný výraz. Člověk zvědavý je jiný než zvídavý. „Hele, co o Tondovi říkala Ivana? Chodí s ním vůbec ještě? Nějak jsem je dlouho neviděla spolu.“ Takhle se ptá většinou člověk zvědavý, kterého zajímavá vše, co se kde šustne. A hlavně lidi. A drby. „Nevím,“ odseknete, „to není moje starost.“ Ale zvědavec se jen tak nedá. „Nekecej, vždyť se spolu znáte roky. Přece něco musíš vědět.“ No, takhle by mohl rozhovor pokračovat do nekonečna, protože člověk zvědavý musí znát odpověď. Možná by jinak v noci nespal. Zvídavý člověk je odlišný. „Cože ses na té přednášce dozvěděla o nových postupech v léčbě srdce? Bylo to zajímavé? Něco objevného? A máš z toho nějaké materiály? Kdy bude další přednáška, prosím? Můžeš mi to přeposlat mailem? Promiň, ale mě to vážně zajímá.“ Tak takhle nějak vyzvídá člověk zvídavý. V podstatě je to jednoduché rozlišit. Zvědavý je ten, který se rád dozvídá věci, jež se ho netýkají a zvídavý je ten, kdo rád získává nové pozna