Příspěvky

Svět je plný paradoxů

Obrázek
  Být do hněda opálený se v posledních letech stalo fenoménem. Bronzová pokožka představuje úspěšnost, krásu. Znamená to, že dotyčný trávil dovolenou někde u moře na sluníčku nebo aspoň na solárku. Dříve tomu bylo právě naopak. Šlechta dbala na naprostou bělost kůže, dámy se skrývaly před slunečními paprsky pod slunečníky a těla ukrývaly v dlouhých róbách. Proč? To je jasné… Opálení byli pouze ti, kdo pracovali venku na polích. Urození lidé se poznali právě dle bělostné pokožky. Vzpomínám si, jak jsem se jednou někde v Tunisu bavila s domorodcem a on se mi snažil vysvětlit, že není vůbec hnědý a že má kůži světlou skoro jako já. Pracuje v bance a na slunce nevyleze, jak je rok dlouhý. Já celičkých deset dní polehávala na slunci a chytala bronz, abych se té hnusné běloby zbavila. Ach jo. Svět je holt plný paradoxů. Ten, kdo je hnědý, chce být bílý a naopak. V Číně zase naše průvodkyně obdivovala moje světlé vlasy a hladila mě po nich, zatímco já tiše záviděla lesklou černou barvu vlasů

O vzdělání aneb „Cogito ergo sum“

Obrázek
  Tak jsem vám byla zase jednou na cestách. Ne teď, je to už pár let. Seznámila jsem se tam s člověkem, se kterým jsme vedli zajímavou rozmluvu. Slovo dalo slovo a pozval mě do rodiny na večeři. V jedné místnosti seděla stará babička na gauči, něco na způsob tureckého sedu, nic neříkala, tiše mlčela, usmívala se a koukala. Udivilo mě to, protože v této poloze setrvala prakticky celý večer. „Proč si třeba nečte?“ zeptala jsem se. Odpovědí mi bylo: „Ona přece číst neumí.“ V duchu jsem si vybavila svoji babičku s brýlemi na nose a knížkou v ruce. Ó ano, takové pro nás samozřejmé věci jako je právě čtení, jsou ještě někde nedostižným snem. Říkám to proto, že stále více sleduji, jak se dětem do učení moc nechce a jak to vidí jako pouhou povinnost. Umět číst, psát, počítat je dnes samozřejmost. A cesta k tomu občas pro někoho nuda a námaha. A tak si sem tam neodpustím podotknout, že kdysi to zase taková samozřejmost nebyla a někde o tom chodit do školy děti dokonce sní. Víc než o panence Bar

Jak vznikají drby a lži?

Obrázek
Určitě to znáte taky. V práci se svěříte kolegyni, že se vám zdál zvláštní sen. Z ucha vám vyletěla bílá vrána. A protože to byl opravdu sen podivný, nenechá si ho kolegyně pro sebe a kamarádce při skleničce sdělí, že se vám zdálo, jak vám z ucha vyletělo hejno modrých vran. Ta si to také nenechá pro sebe, a když se k vám ten sen vrátí zpátky, nestačíte zírat. Z obou uší vám vyletělo hejno červených vlaštovek a… Světe, div se! Lidi to prostě mají rádi. Přehánět. Vymýšlet si. Konstruovat. A jedna bílá vrána není nic moc. A takhle jednoduše vznikají nejen drby, ale i celé konspirační teorie a další nesmysly. Ty ale nechám zatím stranou, už jsem se jim věnovala. Ale drby nebo chcete-li lži o vaší osobě, vás dokážou pořádně rozhodit. A nejen to. Dokonce i zničit život. Znám jednu dívku, která sice nemá dukáty, ale když jí dochází argumenty, mávne rukou, že na každém šprochu je pravdy trochu a máte to. Prostě skandály ji baví, hlavně, že se netýkají jí samé, že? Jak říká jedno portugalské p

Kam se všichni kamarádi poděli?

Obrázek
  Za život poznáte spoustu lidí. Někteří jen proplují vaším životem, jiní však zanechají určitou stopu. Vzpomínku. Otisk. A protože právě vzpomínky se vynořují stále více, čím jste starší, začnete přemýšlet, kam se vlastně všichni ti přátelé, kamarádi, kolegové, poděli. Ono to není tak jednoduché zjistit, kde jsou, co se s nimi stalo a s trochou cynismu jestli ještě vůbec jsou. Víte, já si pamatuji doby, kdy pevná telefonní linka nebyla samozřejmostí. Takže, pokud se některý z kamarádů přestěhoval, zanechal maximálně po sobě jen adresu a ta se během času někam zatoulala.     Ale, vždyť dnes máme facebook, namítnete. To sice ano, ale je tam jedno velké ALE. Já totiž hledám kamarádky. Tedy osoby rodu ženského. A protože dřív byla svatba a změna příjmení zcela normální, tak je pod rodným jménem vážně nenajdu. To je to první ALE. Druhé je, že spousta z nich určitě facebook ani jinou techniku nevyužívá, protože věřte nevěřte, ji ke svému životu nepotřebují. Spousta se jí brání, další z ní

Doba „covidová“ a vztahy mezi lidmi

Obrázek
  My lidé jsme různí. Já vím, že toto není žádná novinka a zaplať pánbůh za to, že jsme rozdílní. Zajímavé ale je, že jinak se lidé chovají v době, kdy se nic moc neděje, jinak zase v dobách těžkých. Jakmile nastane extrémní situace, každý jedná úplně jinak. Někdo zachová chladnou hlavu, jiný panikaří a rovná ve sklepě zásoby potravin, další šije roušky, jiný volá policii na souseda, že na balkoně kouří bez zakrytého obličeje… Ano, i to se děje. No ano, jsme opravdu odlišní. Všichni sice máme dvě ruce, dvě nohy, dvě oči, jeden nos a jednu pusu, ale každý z nás své „nástroje“ používáme k jiným cílům. Já osobně mám velkou úctu ke všem, kdo podává pomocnou ruku. Ti, kteří volají policajty, že soused Kropáček kouří na balkoně, ve mně spíš vyvolávají vztek. Jak by to asi ten chudák udělal? To má mít v roušce díru? Já sice nekouřím, ale potřebuji si zalít kytičky na terásce a promluvit si s nimi, když už není s kým jiným. To je mám zalévat v roušce? Bůh ví. Třeba mě ten „telefonista“ pozor

Už máme zase velikonoce!

Obrázek
  Další rok uběhl jak voda a máme opět Velikonoce. Nejvýznamnější křesťanský svátek, oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jde ale i o období lidových tradic spojených s vítáním jara. Letos, stejně jako minulý rok, budou tyto svátky jiné. Ne, že bychom nebarvili vajíčka. To jistě ano. Jen se u našich dveří nerozezní zvonek a malí hodovníci nespustí „hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný…“. No co, tato tradice už stejně upadá, hlavně ve velkých městech. I když na druhou stranu my dříve narození si to bez hodování nedokážeme představit. Přiznejme si, že s námi ten maličký, okem neviditelný virus, pořádně zamával. Ale lidé se jen tak svých zvyklostí nevzdají. Minulý týden jsem byla na procházce (s rouškou, jak jinak). A když jsem procházela jednou pražskou vilovou čtvrtí, byly stromy na zahrádkách ověšené už barevnými vajíčky. Sluníčko ještě moc nesvítilo, bylo pod mrakem, ale na stromech svítila právě ta vejce. Všech možných barev. Co to vlastně znamená nabarvené vajíčko? Jde o pr

Také jste již unavení z dezinformací? Neboli informace, dezinformace a konspirační teorie

Obrázek
  Možná bych dnes mohla začít otázkou. Co je to informace a co dezinformace? Jak je od sebe rozlišit? Jak je poznat? No, většina mých přátel odpoví zcela jasně – „přece rozumem“. Já si také občas ťukám na čelo a ptám se sama sebe, jak je možné, že někdo může takovému nesmyslu věřit. Žijeme v 21. století, lidé mají přístup ke vzdělání a na základě toho i možnost přemýšlet, třídit, analyzovat. Nežijeme v čase, kdy lidé s mateřským znaménkem na těle byli považováni za čaroděje a páleni na hranicích a kdy lidé svatosvatě věřili, že je to tak správné a svou troškou do mlýna přispívali tím, že své spoluobčany s ďáblovým znaménkem udávali. Někdy právě z neznalosti, nedostatku vzdělání, jindy to byl zase finanční motiv. Jiní zase věřili, že v dobách morových otrávili Židé studny a pořádaly na ně pogromy. Nikdo si netroufl se za ty chudáky postavit, i když si možná myslel něco jiného. A to i náš nejoblíbenější panovník Karel IV k tomu mlčky přihlížel. No dobrá, to bylo, ale dnes? Nejúčinnější