Když nebolí dušička

Znáte to. Je ráno a sluníčko vysílá první nesmělé paprsky a snaží se prodrat skrz žaluzie až k vám. Nenápadně vás zašimrá po tváři a vy se usmějete: „Dobré ráno, ty jedna…“, řeknete si a vyskočíte z postele. Zpívajíc dojdete do kuchyně a připravíte si snídani. Tedy já jen kávu a pár piškotů, protože musím dát šanci svému žaludku, aby se rozběhl, a to trvá většinou až do deseti dopoledne. Už ho znám, tak do něj žádné chleby se šunkou necpu. Dobrá nálada z vás jiskří, a pokud by byl někdo jiný nablízku, možná by volal Chocholouška. Ale vám je dobře…

Tak takhle to vypadá, když už nebolí dušička. Je zahojená a vy vůbec nechcete věřit tomu, že byla někdy bolavá. Ale byla. A tak u té kávy přemýšlíte, proč se to stalo. Odpovědět bych mohla zcela jednoduše. Proto. Ale to není odpověď. Je mi jasné, že pokud se někdo narodí s tím, že mívá občas náladu pod psa nebo i s dispozicemi k depresím, vysvětlení je nasnadě. Ale co když vy mezi takové lidi nepatříte? Hm, tak to už by mělo vést k přemýšlení. Žádné kouzlo v tom není. Všimněte si, kolikrát v životě člověk dělá něco, co vůbec nechce ani po tom netouží. A přesto to udělá. Aby vyhověl. Manželce, manželovi, partnerce, partnerovi, kamarádovi, prostě těm ostatním, kteří to chtějí a kteří po tom prahnou. Kdo za to ale zaplatí? Výsledek znáte. Člověk by totiž nikdy neměl „jít proti sobě“. Měl by být svobodný a dělat opravdu jen to, co si sám přeje. Že na to nemáte povahu? No, právě. Já také ne. Ale někdy se tělo prostě vzbouří. A začne k vám mluvit. Jeho hlas sice není slyšet, ale přece jen o něm víte. Bolí vás žaludek, nespíte, truchlíte, život vám uniká mezi prsty, přímo bych řekla, že vás nebaví. Okolí nestačí koukat. Takhle vás nezná.

Někdo má rád přírodu, která ho nabíjí. Proto touží bydlet v její blízkosti. Ať to udělá. Jeho dušička ho za to pochválí a on nebude zpívat jen ráno, ale celý den. Spolu s ptáky a stromy. Jejich šumění mu kápne do noty a procházky po okolí ho nabíjí energií. Jiný zase miluje ruch města, když to tam hučí a davy lidí mu brání v chůzi. Inu, proti gustu žádný dišputát. Jednou jsem byla na nějakém meditačním kurzu a paní, která ho pořádala, nám říkala: „Teď zavřete oči a představte si místo, kde je vám fajn, kde se cítíte dobře.“ Ke konci lekce se zeptala: „Co jste si představovali, jestli to není tajemství?“ usmála se. Nebylo. A tak si někdo představoval nejčastěji moře, jiný hory, někdo kvetoucí zahradu. Ale jeden mladík vyhrkl: „Já si představoval Řím, který tepe životem, všude jezdí motorky na plný plyn, je tam ruch a rámus, nádhera…“ No, koukali jsme všichni. Ale vlastně proč ne? Pokud se cítí dobře právě tam, tak ať tam je. Jednoduše řečeno, každý člověk by měl poslouchat sám sebe. A ne ty druhé.

Jiný příklad. Moje známá, provdaná za bohatého podnikatele, se doma nudila. Ano, měla všechno, co si lidé většinou přejí. Také jí to záviděli. Drahé oblečení, dům, šperky, a já nevím co ještě. Ale pro ni se den vlekl jako hlemýžď. A tak jí manžel navrhl: „Co si takhle otevřít butik se sklem?“ Všechno zařídím, všude mám známé. Rozjasnila se. Ale odpověď byla váhavá. Ano, něco dělat chtěla, ale že by se viděla právě v nějakém butiku? Všichni jí blahopřáli a jednání bylo v pohybu na plné obrátky. Až… Čekáte, co přijde? No, přišla. Jedna přítelkyně a ta jí řekla: „Hele, Jano, to je určitě prima věc, ten butik, ale tebe si tam nedovedu představit. Máš přece úplně jiné zájmy, miluješ literaturu, historii, co v tom butiku budeš dělat?“ Ulevilo se jí. Strašně moc. Kámoška měla pravdu. A tak sebrala odvahu a řekla manželovi, ať to stopne. Moc to nepochopil, ale pokrčil rameny a dál se tím nezabýval. Nakonec si našla místo v knihovně. A mezi knížkami jí bylo prima.

Takže jedno ponaučení. Poslouchejte se. Dělejte jen to, co opravdu chcete. Já vím, že někdy to nejde. Tak prosté to zase není. Ale přece jen se za tu vaši duši přimlouvám. Dejte jí šanci a občas ji poslechněte. Ona totiž mluví. A když ji pořádně naštvete, tak se ozve. A dá vám to sežrat i s navijákem. Třeba v podobě nemocí. A co je úplně nejhorší, že vám sebere radost ze života. A my přece žijeme jen jednou. Nebo ne?

„Radostí a smíchem ať přijdou staré vrásky.“ – William Shakespeare, anglický básník a dramatik.  Anebo: „Radost vidět a rozumět, to je nejkrásnější dar přírody.“ – Albert Einstein, autor teorie relativity. A do třetice dobrého a zlého: „Přirozeností člověka je hledání radosti.“ Jan Werich.

Tak vám přeji den plný radosti a štěstí!

A jak to vidíte vy?