Tak to vidím já !

Já jsem se na léto strašně těšila. Jednak je dlouho světlo, jednak to sluníčko, které mi dodává vitamín D. Tedy nejen mně, ale nám všem. A také přísun potřebné energie není na škodu. Mně se jí po zimě moc nedostává a tak děkuji právě slunečnímu bohu za vydatnou dávku. Znám opravdu jen málo lidí, které by léto nemilovali. Říkám jim zimní typy a ti dávají přednost sněhu. Tito jedinci by určitě pár měsíců v tropech spíše přetrpěli nebo propotili. Ale většina jsme za ten životadárný přísun energie vděční. Vždyť je přece dokázáno, že v zemích, kde je teplo, je méně depresí než v zemích studených. Aspoň jsem to někde četla. Ale hádat se s vámi nebudu. Já prostě za vitamínem D vyrážím ráda. A mám ho radši takto přirozeně než ve formě tablety. Také se mi zdá, že v těch horkých zemích mají lidé stále dobrou náladu, jsou veselejší než ti ze zemí opačných.  Já si léto užívám u vody, v lese, na výletech… V zahradách dozrává ovoce, stromy jsou doslova obaleny květy, no prostě příroda je nádherná.

Něco vám řeknu. Čím jsem starší, tím více se podobám své mámě. Říkali nám to lidé, už když jsem byla docela malá, ale máma protestovala, že to není pravda, že já se prý podobám tátovi. No nevím. Vlastního tátu jsem totiž neznala a táta, který mě vychovával (pro mě zlatý taťka) vypadal vážně jinak. Teď, když vařím, píšu nebo dělám něco rukama, nemohu se na ně s údivem vynadívat. Tedy na mé ruce. Vypadají totiž jako ruce mojí mámy. Mám chuť jí je ukázat. Ale máma už není. Stejně je zvedám vzhůru k nebi, to pro případ, že by se na mě z obláčku přece jen dívala. Tak tedy, koukej, mámo! Nedávno jsem cestovala do rodného města. Vlakem. Naproti mně seděla starší paní a neustále si mě prohlížela. Už jsem nevěděla kam s očima. Proč na mě tak civí? Nenápadně jsem si otírala tvář, domnívajíc se, že tam mám flek nebo tak něco. Ale dívala se dál. To víte, že jsem byla nervózní jak čert. Jakmile jsme dojeli na místo, vyrazila jsem z vlaku jako šílená. Jenže paní za mnou. „Promiňte,“ optala se, „ne

Jiná doba. Jiné možnosti. Jiné požadavky. A tak bych mohla pokračovat. Ale jedno je jisté. Časy se opravdu změnily. K lepšímu. A to mi můžete věřit, protože už něco opravdu pamatuji. Pamatuji doby, kdy dětský pokoj nebyl součástí bytu a rodina se tísnila ve dvoupokojovém bytě i s babičkou. Potom když už byl, musel se o něj dotyčný dělit s bratrem nebo se sestrou. Nedej bože, že těch sester nebo bratrů bylo víc. A když si vzpomenu na vybavení pokoje, které si mohl tenkrát v obchodech člověk koupit, vyloudí se mi na rtech úsměv. Ne, nebojte se, popisovat to tady nehodlám. Vrátím se raději na začátek. Mám malou vnučku, která mě jezdí často navštěvovat a zůstává i několik dní. A protože mám jeden pokoj volný, rozhodla jsem se ho zařídit tak, aby se jí líbil. A věřte mi, v dnešní době je takové zařizování opravdu radost. Stačí si otevřít internet a vybírat. A tak jsem se zapojila do akce „Soutěžím o nábytek a vybavení na Heureka.cz (http://nabytek.heureka.cz/) . Oproti minulým dobám, je