Tak to vidím já !

Já píši, ty píšeš, on píše, my píšeme, vy píšete, oni píší… Ne, to se nechci pochlubit, že umím skloňovat. Tím chci naznačit, že my lidé, píšeme rádi. Ano, je nás moc. Tedy těch, kteří rádi píší. Většinou ale jen do šuplíku. Nejdříve to nevadí, ale po čase se s tím chce člověku „ven“. Dostat své dílko na svět. Tedy, aby si ho přečetl i někdo jiný. Co s tím? Po dlouhém váhání si vytipujete nakladatelství, o kterém si myslíte, že tematicky koresponduje s vaším rukopisem a napíšete průvodní email s přílohou vašeho díla. Chvilku váháte, než stisknete odeslat nebo enter, ale nakonec tak učiníte a hluboce si povzdechnete. A je to! Pak už jen čekáte, co se stane. Měsíc, dva, půl roku… Většinou se nestane nic. Tedy stane se to, že vám nikdo neodpoví. „Musí to být tak hrozné, že jim nestojím ani za odpověď,“ napadne vás a celý den jste k ničemu. Občas se stane, že nakladatelství přece jen odpoví. Zamítavě, ale aspoň něco. Zpravidla vám sdělí, že se jim rukopis líbí, ale… No, možná to také zná

Já tedy ne. Nemám trpělivost. Vím o tom, a pracuji na tom. Jsem netrpělivá a dokáže mě občas vytočit kdeco. Třeba když musím na někoho dlouho čekat nebo když se někdo nedokáže hned vyjádřit. To mu, chudákovi, skáču do řeči a větu dopovím za něj. Někteří mi říkají, že jsem moc rychlá. Nojo, asi mají pravdu. Tak nějak to bude. Snažím se, seč mohu, být trpělivá, ale někdy to holt nevyjde. Zrovna dneska. Byla jsem nakupovat v Kauflandu a potřebovala nabrat do sáčku brambory. Přede mnou stál pán, jenž k bedýnce nikoho nepustil a vybíral z ní ty nejkrásnější brambory. Vážně vám nevím, jak dlouho. Ale mně to připadalo věčnost. Možná jen deset minut. Nakonec vybral čtyři (ano, čtete správně čtyři brambory) a vítězně je odnesl na váhu. Možná je to normální, ale já jsem nevěřila vlastním očím. Nakupování totiž nesnáším, a proto jsou moje nákupy rychlé. Dokonce velmi rychlé. Většinou vím, co potřebuji, a to házím do košíku „natošup“. No, nákupy jsou pro mne zkouškou trpělivosti, neb jse