Tak to vidím já !

  V létě jsem byla na pár dní v Telči. Hotel trochu neosobní, ale budiž. Důležité, že měl dobrou polohu a tak byl člověk stále v centru dění. Co mne ale vážně zarazilo, byla snídaně. Ne, to jsem se špatně vyjádřila, snídaně byla výtečná, jen hosté jako duchové. Jak jinak nazvat to, že když jsem vkráčela ráno do jídelny a hlasitě pozdravila „dobré ráno“, odpověď nepřišla. Jen od stolu vlevo jakési zamručení, ale to jsem za odpověď vážně nepovažovala. A tak mi dovolte vrátit se zpět do dětských let, kdy pozdrav patřil k základům slušného chování. A doma (ale i ve škole) jsem byla nabádána, že by měl znít vždy zřetelně, přátelsky a vstřícně. Kdeže loňské sněhy jsou? Já zdravení za přežitek rozhodně nepovažuji. A už vůbec mi nejde o etiketu. Prostě to dobré ráno nebo dobrý den rozzáří třeba i pochmurný den. A tím nemyslím jenom déšť. Když jsem žila ve Švýcarsku, lidé se zdravili i na túře. Rozdíl byl jen v tom, v kterém kantonu jste se právě nacházeli. Připadá mi to hezké, vyjadřuje to „

Už jste někdy v životě narazili na arogantního člověka? Hloupá otázka, že? Určitě ano. Někdy se zdá, že jich je jak much. I když v poslední době much nějak ubývá, ale arogantních lidí přibývá. Nebo se mi to jen zdá? Takový arogantní člověk je nepřehlédnutelný. Chová se nadutě, namyšleně, pyšně, často pohrdavě a vůči ostatním lidem vystupuje hrubě. Co si budeme povídat, občas takového člověka máme chuť praštit! Pořádně. Ale to ne, to by byla chyba. Zachovejte klid a chladnou hlavu. Mluvte klidně, srozumitelně, věcně a bez emocí. Na takové nadutce totiž žádná logika neplatí. Co vám budu vyprávět, však to sami jistě znáte. Stačí si pustit televizi a zaposlouchat se do nadutých řečí některých politiků či jiných vládních představitelů. Moje maminka používala krásné slovo „fouňa“. A já těchto fouňů také v životě pár poznala. Měla jsem známou, na kterou když to přišlo (rozuměj pýcha a namyšlenost) bylo lepší se jí klidit z cesty. V kině po skončení promítání začali někteří lidé odcházet, an

  Že člověk nežije věčně, nemusím zdůrazňovat. A že život uplyne jak voda, také ne. Čím je člověk starší, tím více si uvědomuje, kolik toho nestihl udělat, kolik toho nestihl říct, zejména lidem, kteří už jsou na druhém břehu.  Co po nás zůstane, až tu nebudeme? Jaká stopa po tom, že jsme byli na světě? Tento otisk může mít dvě podoby. Hmotný a duchovní. Ten hmotný bych charakterizovala slovy našich předků – zasadit strom, postavit dům, zplodit syna nebo dceru. Samozřejmě jsou mezi námi jedinci, kteří zanechají stopy věčné v podobě obrazů, nádherných staveb, hudby, pokroku v medicíně, ve všech odvětvích vědy. To jsou ti, kteří posouvají svět kupředu a dopřávají nám jedinečné zážitky při pohledu na úchvatná díla nebo třeba technické vymoženosti. Umění a technický pokrok je zkrátka věc, bez které si dnes nedokážeme život ani představit. Díla třeba Leonarda Da Vinci nebo Humoreska Antonína Dvořáka nás asi nikdy neomrzí. Nejednou tak rozjasní den nebo navrátí radost ze života. Ať tak či