Co chcete? Aneb když vás práce s lidmi nebaví…

 

Zkoušíte to už od rána Jenže telefon na příslušném úřadě vyzvání jak o život, ale nikdo ho nezvedá. Jinde se zase dozvíte, že máte počkat, protože všichni operátoři vyřizují požadavky lidí, kteří se dovolali před vámi. Ale kdo má mít tu trpělivost? Když nakonec paní na konci drátu telefon zvedne, hned z tónu hlavu poznáte, že je pěkně nabroušená. Také vám to dá patřičně najevo. „To já nevím, to musíte zavolat paní H.“ „A můžete mě na ni přepojit?“ ptáte se co nejpříjemněji. Chcete jí ten těžký den přece trochu osladit, ne? Na vaši otázku neodpoví, ale protože telefon zvoní, zdá se, že přepojuje. Jenže i tady je telefon hluchý. Dáte si chvilku pauzu a za třicet minut to zkusíte znovu. Jenže jste zase na začátku. Telefon zvoní a zvoní a zvoní… Kolem poledne se dovoláte. Sláva! Stejně nevrlá paní vám to konečně vzala. „Ráda bych mluvila s paní H.“ řeknete, ale moc příjemná už také nejste. „Ta není dnes v práci,“ vyštěkne na vás ta osoba. „A proč jste mě na ni přepojovala a neřekla to hned?“ Vyslechnete si pár poznámek a dožadujete se zástupu. Nebudu pokračovat. Nemá to cenu. Oblékla jsem si kabát a vydala se přímo na místo úřadu.

No, nemyslete si. Anabáze neskončila. Na recepci jsem se dozvěděla, že dnes není úřední den. Jenže tentokrát narazili. Nedáte se jen tak. Dostanete číslo na příslušného šéfa, a i když k němu nemůžete, neb není návštěvní den, zkoušíte volat. A ejhle! Příjemný hlas vás zaskočí. Vida, někdo, kdo se dobře vyspal. Během chvilky je věc vyřízená a vy uháníte na tramvaj. Už vám docela vytrávilo.  A proč to takhle složitě líčím? Proto, že jsem začala přemýšlet, proč lidé dělají práci, která je evidentně nebaví. Možností je vícero. Tak za prvé toho mají opravdu hodně. Telefony jim drnčí od rána a za chvíli toho máte opravdu dost. Hlavně, pokud úřad neposlal příslušné informace včas, a tak se lidé ptají, co s tím a kdeže cože… Za druhé máte to za pár do důchodu a něco dělat prostě musíte. Tak jste na nabídku na tuhle práce kývla. Nebo tu pracujete celý život a prostě vás to přestalo bavit. Vyhořela jste. Lidé se ptají někdy na úplné blbiny a už to prostě nedáváte. Za třetí jste měla špatný den. Včera vám nebylo dobře nebo jste se pohádala s manželem nebo vás zlobí děti nebo… Ano, těch možností je spousta. Jenže klient za to nemůže.

Objednáte si pobyt dejme tomu třeba v nějakých lázních. Potřebujete si odpočinout a dát tělu i hlavě šanci, aby se vzpamatovala. Poctivě vyplníte všechny kolonky v dotazníku s tím, aby rezort věděl, co chcete. Tedy jaký pokoj, švédské stoly ráno i večer, tyto a tyto procedury. Jenže ouha. Přijedete na místo pobytu a všechno je jinak. Mám to znovu popisovat? Takže pokoj není připravený, no dáte si kávu a počkáte. Nic se neděje. Procedury vám dají brzy na ráno a vy tak potřebujete relaxovat a pořádně se vyspat. Při nejhorším je prostě vynecháte, a basta fidli. Jenže když vám k večeři přinesou pizzu a vy marně hledáte švédské stoly, abyste si dala, na co máte chuť, vybuchnou vám saze. A jste zase na začátku, musíte se dožadovat něčeho, co jste si objednala. Dejme tomu, ale když se setkáte na recepci s paní, která nemá evidentně svůj den a ještě na vás zvyšuje hlas, nepomůže vám ani bylinkový čaj. Nervy jsou na pochodu.

Tak nevím. Copak je tak složité se domluvit? Copak je tak těžké být příjemný? Usmívat se na lidi? Ano, spousta lidí je frustrovaných a důvody z čeho se mi nechce vypočítávat. Prostě je to tak. Jenže nebylo by lepší nechat své problémy doma anebo jít pracovat do skladu? Tam za celý den nepřijdu s klienty do styku a můžu se mračit od rána do večera. Cožpak ten nebohý klient může za moji „blbou náladu“? Nejhorší na tom je, že takový člověk je nepostižitelný. Jednou jsem v obchodě narazila na spolužačku ze základní školy. Ne, nenakupovala tam. Rovnala regály. „Co tady děláš, Květo?“ ptala jsem se. „Ále, pracuji,“ odpověděla a pokračovala: „Firma zkrachovala, a tak jsem přišla o místo v kanceláři. A nic jiného jsem nenašla, tak jsem tady.“ „To není konec světa,“ reagovala jsem na její slova. „No není, akorát mě lezou na nervy lidi,“ zasmála se, a aby mi snad ukázala jak moc, zavrčela na starší paní, která nemohla najít regály s jogurty. „Každou chvíli si na mě někdo stěžuje, dodala, „a volá si mě šéf na kobereček, že mi sebere prémie. Zatím mi je nesebral, dobře ví, že nejsou lidi.“ No, rychle jsem se zpakovala a zamířila k pokladně. A světe, zboř se! Tam byl tak milý člověk, že mi hned spravil náladu. No když se chce, tak to jde! To jen na závěr, že všude nejsou jen zamračení a protivní lidí. Jsou i ti druzí. Tedy ti, se kterými je radost se potkávat. A to i na úřadech.

„Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla.“ – Archibald Joseph Cronin, skotský romanopisec a lékař.

A jak to vidíte vy?