Prý, aby se děti nebály…

 

Tak jsem se nedávno dozvěděla, že se dětem už nevypráví ani nečtou klasické pohádky. Prý, aby se nebály. A tak ze zlé ježibaby z Perníkové chaloupky může být hodná paní perníkářka nebo jeskyňky ze Smolíčka Pacholíčka zase tři zakleté hvězdy z noční oblohy, které na Smolíčka čekají, aby je zachránil. No nic, nápad je to určitě pěkný. Mně spíš mate to, že dnešní děti se nemají bát. Asi takhle. Zbytečně strašit by se vážně neměly. Ale taková klasická pohádka nese v sobě i poučení. Třeba to nejjednodušší. Dobro vítězí nad zlem. A to přece není málo. Budou to ty dnešní děti vůbec umět? Rozeznat dobro od zla nebo i to, že podvádět a krást se nemá? No, nevím.

Ony totiž ty pohádky i vychovávají. Já vím, výchova patří výhradně do rukou rodičů a učitelů, ale někdy to moc nefunguje. Co jsem měla říct chlapečkovi, který seděl naproti mně ve vlaku a neustále do mě kopal? Maminka mlčela, jen mu neustále dávala nožičky na stranu. Němá nebyla, protože za chvíli se ho zeptala, jestli si nedá svačinku. Po čtvrthodině jsem se přestala i na dítě usmívat a musela jsem si zamknout pusu na zámek, abych neřekla něco, za co bych mohla být potrestána. V hlavě se mi totiž honilo: „Ještě jednou do mě kopneš, a odnese si tě čert!“ A protože se v dnešním zákoníku moc nevyznám, nevím, jestli by to nebylo na žalobu.

Také diskriminace je stále na pořadu dne. Každá animovaná pohádka se dnes musí hemžit všemi rasami, jen aby se náhodou na někoho nezapomnělo. Princ Asiat, princezna černoška, druhá pro změnu běloška, kdo se v tom má vlastně vyznat? A to ke všemu nikdo neví, kdo je on a kdo je ona…  A pokud se začtete do klasických pohádek, narazíte třeba už i v Červené karkulce. Proč zrovna nosila červený čepeček? Proč ne žlutý? Nebo modrý? Co kdyby se jedna z barev urazila a dala to k soudu. Navrhuji, aby měla čepeček duhový, a prosím nezapomenout pokud možno tyrkysovou.  A co taková Zlatovláska? Proč zrovna ona by měla být nejkrásnější? Ale pozor! Jen z ní neudělejte černovlásku nebo rusovlásku. Nedej bože! Nejlepší by bylo, kdyby byla holohlavá a střídala paruky ráno, v poledne i večer…

Takže zpátky k tomu strašení. On už samotný čert a Mikuláš může děti pořádně vyděsit. S tím bych byla opatrná. I když si myslím, že už tato tradice v rodinách dávno vymizela. Předpokládám, že za pár let bude čert zakázaný a Mikuláš bude možná chodit dál, ale pod dozorem speciálních pracovníků. Za sebe si myslím, že dnešní výchova je strašně ochranářská. Dítě nesmí samo ven, vše se podřizuje jeho potřebám, jeho chutím, jeho náladám. Počítají se kalorie, děti se vozí v kočárku, ani nevím, do kolika let. Vzpomínám si, jak moje pětiletá sestra v Krkonoších po několika kilometrech brečela: „Mě bolí nožičky!“ „Nás taky,“ odbyla ji máma s tátou. „Jen šlap, pak dostaneš něco dobrého za odměnu. A vůbec, je to zdravé, to chození.“ Já vnučkám vždy dodávala: „Pokud nebudete chodit, nožičky vám zakrní a budou k ničemu.“ A panečku, jak potom šlapaly!

Je pravda, že ještě nevíme, co z těchto dětí vyroste. Jsou ještě malé. A jak říká jedna kamarádka svému synovi: „Nevím, jestli vaše výchova je vůbec výchovou. My jsme to s tátou dělali jinak, a jsou přece z vás slušní lidé, ne?“ Většinou má připomínky tehdy, když malý skáče po novém otomanu nebo maluje do knížky. Okřiknout ho nemůže, ani když shodí sklenici s vodou. Musí mu vysvětlit, že nemá tak lítat, protože se sklenice rozbije a střepy se můžou někomu vrazit do nohy a bude muset k doktorovi, atakdále atakdále… Copak o to, jejich kluk to pochopil, ale, co když ne každé dítě to chápe? Na to už jí syn neodpověděl. Možná by pomohla nějaká ta pohádka, třeba vymyšlená - O Jankovi, který lítal jak splašený a porazil babičku. No, neberte mě za slovo, prosím. To jen tak trochu filozofuji. A přemýšlím, co z té dnešní generace vyroste za lidi. Ono totiž pořád chránit a ochraňovat není zase tak na jedničku. Co tě nezabije, to tě posílí. Myslím, že to platí pořád. Tyto děti jsou i neotrkané. Brečí, když spadnou na zem. Kvůli každé blbosti. Až vyrostou, budou se ze všeho pak hroutit. A nejsem si jistá, jestli budou schopni dávat i lásku. Občas mám pocit, že ji jen přijímají a berou to jako hotovou věc. Jsou středem rodiny ne-li přímo Vesmíru. Jedinečné.

A tak jsem ráda, že jsem prožila normální dětství. I s těmi pohádkami, které mi babička i máma vyprávěly. Naučily mě jednu podstatnou věc. Že člověk, pokud něco chce, musí se o to zasloužit. Tak jako Honza bojoval s drakem a dostal za to krásnou princeznu a stal se králem. Pochopila jsem v nich to podstatné, že dobro vítězí nad zlem a že má cenu ho chránit. Že je potom na tvé straně celý vesmír i se svými anděly a žádní pekelníci nemají proti andělům šanci.

„Chcete-li aby byly vaše děti chytré, čtěte jim pohádky. Chcete-li aby byly ještě chytřejší, čtěte jim více pohádek.“ Albert Einstein.

A jak to vidíte vy?