Zázemí a jistota

 

Každý z nás má určitě nějaké touhy a přání, ukryté na dně svého srdce. Občas jsou tak trošku bláznivá, že to chce kus odvahy k jejich splnění. Touha po dobrodružství volá, ale na druhou stranu zase chceme jistotu, zázemí, bezpečí a neznámé nás tak trochu děsí. Řekla bych to asi takhle. Vyrážet za neznámým je fajn, ale vrátit se do náruče něčeho známého, také. A to je domov. To nejsou jen čtyři stěny a střecha nad hlavou, ale právě i pocit jistoty a určité stability v našich životech.

Mám kamaráda. Dobrého. Několikrát jsem s ním byla na cestách. Cestuje rád a pořád. Je to smysl jeho života. Poznávat nové lidi, nové krajiny. Takže občas takhle zmizí i na pár měsíců nebo půl roku. „Víš, je to super,“ říká, „svět někde jinde, třeba na další polokouli, je úplně jiný. I lidé jsou jiní. Cestování totiž není o penězích, ale o tom, kolik máš odvahy. A čím více ji máš, tím větší je šance, že zažiješ něco neopakovatelného.“ A je to fakt. Jeho zážitky jsou nezapomenutelné. „Víš,“ pokračuje pak, „musíš zapomenout na pohodlí, prostě nejsi ve čtyřhvězdičkovém hotelu, ale zato máš kontakt s opravdovým životem v té které zemi. No, a pak, když se vrátíš domů, si to také užíváš. Jsi doma. A doma, je prostě doma. Týden nevylezeš z vany, napuštěné teplou vodou s bublinkami,“ směje se. Prostě si užíváš luxusu.

Ještě jedno bych chtěla připomenout. Ve světě se musíš spolehnout jen sám na sebe. Doma ne. Tam máš lidi, kteří jsou ti blízcí, kteří tě znají a kteří ti podají vždy pomocnou ruku. A to je přece něco! A nemusí to být vždy rodina. Patří sem i dobří přátelé. Mít dobré kamarády znamená, že někam patříte, že máte za kým jít, kdyby se cokoli stalo. Jsou tu pro vás, když potřebujete. A nesoudí vás. Naopak vás mohou upozornit na to, že děláte chybu. Svá trápení a pochybnosti nemůžete sdělit jen tak někomu a právě tady nastupuje rodina nebo dobrý přítel. To je ta jistota.

Podívejte se na lidi, kteří něco dokázali. Třeba ve sportu. Většina z nich mluví o tom, že bez dobrého rodinného zázemí by nemohli dlouhodobě podávat výborné výsledky. Samozřejmě, že samotný sport výrazně ovlivňuje chod rodiny, ale podpora, pomocná ruka a pochopení dělají zázraky. Všechno jde, když se chce. Pozorovala jsem malou holčičku na pláži. Dospělí hráli volejbal, jiní plavali a děvčátko sedělo na osušce a tvářilo se ztraceně. Když k němu přišla babička, ožilo: „Domů,“ řeklo a stisklo jí pevně ruku. No, tak tohle je to zázemí, které potřebujeme a nejen v dětském věku. Prostě jen tak uchopit mámu, tátu, sestru, bratra nebo dobrého přítele a neříkat vůbec nic. To je to, co na cestách potkat nemůžete. Tedy, když cestujete sám. Takže ano, vydejme se za svým srdcem třeba až do Antarktidy, ale mějme se zároveň kam vrátit. Ono už to samotné cestovatelské vyprávění „svým lidem“ je důležité. Prostě mít komu své zážitky sdělit.

Lidi, na které je „spoleh“ potřebuje každý z nás. Třeba už jen proto, že, ať jim prozradíte cokoliv, mlčí jako hrob. Tajemství nevyslepičí a naopak se snaží povzbudit, případně pomoci. Ono je přece příjemné vědět, že jste tu pro druhé, a oni jsou tu pro vás. Ten, kdo nikoho takového nemá je nejen o hodně ochuzen, ale často upadá do depresí a smutných stavů. Je na to prostě sám. A jak poznat ty kamarády, na které se mohu spolehnout? V mimořádných situacích. Ono totiž, když svítí slunce, vše se daří a šampaňské teče proudem, je až moc jednoduché mít přátele. Ale jakmile se objeví mraky, prší, jen se lije a vy smutně sedíte doma s šálkem čaje, tak už těch přátel moc nezbývá. Jen opravdu ti praví. To jich zbude jen tolik, kolik je prstů a jedné ruce.

„Manželství, rodina a domov má být zázemím člověka. Domov je totiž víc než nádražní peron, kam se přichází, kudy se prochází, odkud se nepřetržitě odchází. Není ani nocležna, ani příležitostná stravovna.“ – Jan Procházka, český scénárista a spisovatel.

A co si o tom myslíte vy?