Hory nebo moře? Aneb kde byste chtěli žít?

 

Budete mít dovolenou? A kam se chystáte? K moři nebo raději do hor? A co třeba zajímavá města nebo krásná příroda? Jo, vybrat si mohu podle chuti. Ale mě by zajímalo, kde byste chtěli žít? Třeba pár let nebo celý život. Každý to máme jinak. Ale určitě každý má svůj sen. Možná, že většina lidí je spokojených tam, kde bydlí a neměnili by ani za nic. Ta druhá půlka sní o jiném místě. Někdo preferuje teplo, jiný sníh.

Tuhle jsem potkala známého. A jak si tak povídáme, najednou vyhrkl: „Pamatuješ na Líbu? Představ si, že se odstěhovala do Amsterdamu.“ „To jsem nevěděla,“ odpověděla jsem mu. „Holt jsou jiné možnosti, viď?“ dodala jsem. „Jaké možnosti?“ rozčiloval se můj známý. „Copak je možné zanevřít na českou kotlinu?“ Taky názor, pomyslela jsem si a dál už jsme to nerozebírali. Ale po cestě domů mi to vrtalo hlavou. Ano, dnes opravdu člověk může přesídlit jinam dle své chuti. Je to díky práci z domova nebo možnost pracovat v cizině nebo se přestěhovat na důchod do teplejších krajů.

Nápad utéct na nějaký ostrov je pro mnohé spojen s romantikou a dobrodružstvím. Někteří lidé mají však podobné myšlenky zařazené spíše v kategorii fantazie, kterou si mohou dovolit jen ti nejbohatší. Ale není tomu tak. Skutečně i pro nás, pro Čechy, jsou ve světě místa, kde se dá žít relativně za pár korun. Pravda, je to trochu z ruky. Phu Quoc ve Vietnamu nebo Isla Colon v Panamě. To je jen ukázka z mnoha možností. Ale i v Evropě jsou místa k žití, třeba Kréta. Hodně lidí míří do Portugalska nebo do Španělska. Právě španělské ostrovy, jako je například Tenerife, se stalo bydlištěm pro velkou komunitu Čechů. Nedokážu si představit své babičky, které žily před sto lety, dnes. Ty by asi koukaly! V městečku, kde bydlela jedna z nich, si v neděli vždy vynesla štokrle před domek a sousedka odnaproti udělala totéž. A pak si povídaly. Sice nevím o čem, moc novinek se ve městečku nestalo, ale tak se tenkrát prostě žilo! Děti bydlely poblíž, některé se odstěhovaly do Prahy nebo jiných větších měst, a tak se občas babi vypravila za nimi. Vlakem samozřejmě.

Moje nejrůznější kolegyně a kamarádky se nemohou přemístit jinak než letadlem. Děti bydlí v zámoří a i do Londýna je to pohodlnější letadlem než se drncat v autě. Jiná doba, jiné zvyky, ale hlavně úplně jiné možnosti. Ale abych se vrátila k mé původní myšlence. Nešlo mi o to, kam mě zavál osud, láska nebo práce, ale o to, kde bych chtěl/a žít? Zjistila jsem, že většina lidí dává přednost pobytu u moře. Prostě moře láká. Stačí si vybavit jeho barvu, jak šumí a jak slaně chutná mořská voda, která chladí v horkých dnech. K tomu křik racků, písek na pláži… A člověk je chycen do sítě. Chápu, všichni ne. Pro někoho je to nuda, příšerné vedro taky nic moc. To spíš někam do hor. Místa, kde je klid a člověk má čas zaobírat se svými myšlenkami. A že se jich v hlavě honí fůra při takovém výšlapu, je přece jasné. Někdo dává přednost rušnému městu a tak s ní o životě v Paříži nebo New Yorku. Jiný by se rád usadil v malebné vesničce a vychutnával si ticho a klid malých uliček. Prostě každý jsme jiný.

Kdysi jsem chodila na meditace a instruktorka nám říkala: „Zavřete oči a představte si místo, kde jste anebo, kde byste byli šťastní. Užívejte si ticho pod palmou nebo na vrcholku nějaké hory, ať vás mysl zavede do odlehlých míst na pláži a vychutnávejte si šumění moře nebo lehký vítr na horách. Vtom ji přerušil jeden z účastníků a povídá: „Tohle ale pro mne není šťastné místo. Já bych chtěl být v Římě, slyšet tepat město a řvát motorky. Prostě ten ruch je pro mě mízou a smyslem života.“ Instruktorka se podivila, ale nic nenamítala. Ať se každý přenese tam, kde je mu fajn. A tak je to i s naším žitím. Introvert vyhledává místa poklidná, zatímco extrovert potřebuje rachot. Horší to může být ve dvojici. To je pak těžké se dohodnout. Jeden můj známý chtěl koupit zámek, jeho paní lomila rukama, cože tam budou jako dělat. „Jen přes mou mrtvolu,“ prohlásila. Nakonec udělali kompromis. Koupili vilku za městem, kde měl on klid a vila připomínala trošku zámeček, ona to měla, coby kamenem dohodil do města a tak mohla na kafíčko, kdy se jí zachtělo.

Hm, a jsme u konce. Víte, nakonec je ze všeho nejdůležitější, aby byl člověk spokojený sám se sebou. Ale na své sny by rezignovat neměl. „Neodpoutávej se nikdy od svých snů! Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít.“ – Mark Twain, americký spisovatel.

A kde byste chtěli žít vy?