Přejídání v době Vánoc nebo hobby dnešní doby?
Dobu vánoční i oslavy konce roku máme šťastně za sebou. A snad i bez úhony. Stejně mi to ale nedá se k nim na moment vrátit. Kdo by si mohl představit vánoce bez sladkého vánočního cukroví (a to některé hospodyňky pečou i třináct druhů), bramborového salátu s pořádnou dávkou majonézy a smaženého kapra nebo aspoň řízečku? Že to všechno může mít nekalý dopad na naše zdraví, asi víme všichni. Základní pravidlo „jíst s mírou“ není také žádná novinka. Jenže ruku na srdce, kolik z nás to dodrží? A kolik z nás v té době chodí na pravidelné a delší procházky? To spíš na návštěvu k příbuzným nebo kamarádům, a tam mohou hody pokračovat. No, nevím. A co na to říká vysoký cholesterol nebo cukrovka si mnozí z nás ani nevzpomenou.
Už bylo po vánocích a supermarkety opět otevřeny a já se zrovna vracela z procházky. Okolo jedné prodejny chodím pravidelně, neb ji mám po cestě domů a nestačila jsem se divit. Lidé se opět hrnuli ven s plnými taškami, které ukládali do aut nebo s nimi kráčeli směrem k tramvajové zastávce. A co mě překvapilo nejvíc, byli i staří lidé. Babka, sehnutá až k pasu, táhla tašku na kolečkách a vůbec se nezdála poloprázdná. Aby bylo jasno. Nešmíruji. Ale přehlédnout to jednoduše nejde. Jasně, napadlo mě, ještě máme před sebou Silvestra a pak prvního je také volno. Ale že by tam táhla tři lahve šampaňského, to se mi věřit nechce.
Zdá se mi, že to vánoční honění po obchodech s potravinami, není jen v této době. Skoro bych řekla, že se stalo fenoménem doby. Nikdo nemá peníze, ale košíky jsou stále plnější. Nebo se mi to zdá? Málem se mi chce říci, že pro mnohé osoby se stalo jídlo vlastně koníčkem. Dobře si pamatuji, jak jsem se vyděsila v jednom zaměstnání. Náš řidič, mimochodem prima chlap, poseděl se mnou u stolu a já mu líčila, co hodlám o víkendu dělat. Usmál se a úplně mě odzbrojil: „My půjdeme s manželkou nakupovat dobrůtky a pak si pustíme televizi a už jenom žereme“. Omlouvám se za vulgární sloveso, ale cituji doslova. Jenže stalo se něco, co neplánoval. Dostal infarkt. No, musel změnit životní styl. Živočišné tuky a cukr musel z jídelníčku pryč.
Tak proč se lidé vlastně přejídají? Jídlo je často využíváno jako prostředek pro zklidnění a zahánění nejrůznějších chmur. Mám špatnou náladu? Trápí mě děti? Manžel? V práci? Nejjednodušší je sáhnout do ledničky a dát si kopec zmrzliny a k tomu navrch šlehačku a čokoládu. Určitě je lepší nápad, obout boty a kabát a vyrazit do přírody. Procházka na čerstvém vzduchu vyčistí hlavu úplně nejlíp a i ty chmurné myšlenky pominou. Nebo nás napadne nějaké řešení. A ještě k tomu nepřibereme. A věřte, nevěřte, člověk se cítí líp než s kily navíc. A i v těch nových kalhotách vypadá přitažlivěji.
Pro mě je nejhorší večer. Ne, že bych měla hlad. To ne. Ale chuť. Ó je, vzít si tak k televizi brambůrky nebo oříšky nebo jiné dobroty je přece úžasné, ne? Ale jakmile si na to člověk zvykne, stává se to rutinou. A tak mám pro sebe jednoduché řešení. Nekupuji si to. A když to ve špajzu není, tak si to musím odpustit. Psychologové tvrdí, že problémy přejídání mají lidé s bolavou duší. Jídlem tak sytí nejen tělo, ale i duši. Jídlo jim pomůže uvolnit se a relaxovat. Může jim chybět láska i radost ze života. A při jídle se uvolňují hormony štěstí, endorfiny, které nám zvedají náladu. Ale asi jen do určité míry. Co já vím, většinou se potom dostaví pocit viny, hněvu a selhání. Většinou tehdy, pokud si místo jedné palačinky dám tři a k tomu navrch vídeňskou kávu. A protože se poté cítím přeslazená (není divu), završím smaženým řízkem.
Matně se mi vybavují doby mé babičky, kdy žádné supermarkety nebyly. Vzpomínám na její dobroty v podobě oukropu nebo jiné polévky, bramborových placek na plotně. Jo, určitě pekla v neděli i bábovku, a také si kousek dala. Ale toho pohybu, co měla. Na procházky nechodila, ale v domácnosti se fakt nezastavila. Automatické pračky holt nebyly. Dobrá, ale na techniku to nesvádějme. Když se chce, tak jde všechno. Stačí jíst menší porce, když už nekácíme stromy, ale sedíme u počítače. A do posilovny nás taky nikdo nežene, taková procházka v lese vydá za hodinku ve fitness centru. A hlavně! Pokud už musím do obchodu a brázdím s nákupním košíkem po nekonečné ploše, tak si zkusím toho naložit na týden polovičku. Myslím, že hlady nikdo neumřeme. To spíš z toho přejídání.
„Jez proto, abys žil. Nežij proto, abys jedl.“ – Hippokratés, starověký řecký lékař.
A jak to vidíte vy?
Komentáře
Okomentovat