Něco málo o rovnosti
Rovností mám na mysli i tak trochu rovnoprávnost mezi muži a ženami. Vyvíjela se samozřejmě zároveň s tím, jak se vyvíjela společnost. Chceme-li nahlédnout do pravěku, setkáme se s nejrůznějšími teoriemi. Podotýkám teoriemi. Protože do tehdejší pravěké kuchyně nikdo z nás již nedohlédne. Nejčastěji si představujeme muže jako lovce, který se svou partou loví mamuta, aby pak mlčky hleděl do ohně. Žena ho očekává a ctí, že nasytil svoji rodinu. Asi to tak ale nebylo. Lesní plody, bylinky a nakonec i to zpracování mamutího masa zůstávalo na ženě. Neseděla pasivně v koutku. Starala se, aby její rodinka přežila a byla v pohodě.
Ani v antice to nebylo lepší. Například ve starověkém Řecku byla úloha ženy typicky spjatá s domácností, s péčí o děti a hlavně o muže. Jasně, ty bohatě provdané, měly k dispozici otroky a různé služebnictvo, ale že by se některá z nich prosadila mimo tuto oblast, bylo jako šafránu. Ano, byly básnířky a jiné umělkyně, ale opravdu maličko. Alespoň historie o nich mlčí. Podíváme-li se pod pokličku středověku, pěkný pohled se na postavení žen nenaskytne. Můžeme obdivovat snad jen krásné róby a drahé šperky, ale jinak jejich role byla poslouchat a mlčet. Hlavním úkolem bylo porodit dítě a to nejen jedno. Také bití a trestání bylo celkem běžným jevem. Postavení v rodině bylo přísně vymezeno. Jejich místo bylo tedy kde? Zase to byla starost o domácnost a o děti. Den začínal brzy ráno a končil pozdě v noci. Samozřejmě, že se povinnosti ženy lišily podle jejího společenského postavení a také podle toho, jestli žila na venkově nebo ve městě. Jinak to měly dámy ve vysoké společnosti, jinak ženy řemeslníků a obchodníků. Ty se podílely na prodeji výrobků svých manželů. Chodily na trhy nebo prodávaly v krámech. Vesnické ženy zase obdělávaly pole, prostě práce spojená se zemědělstvím. A doma pekly chléb, staraly se o dobytek, prostě se celý den nezastavily. Uf, žádná sláva!
Ale abych tady nezabředla do historie, to nechci. Jen mě v této souvislosti napadla slova, která pronesla moje spolužačka z Norska v jedné jazykovce. Byl pátek a naše mezinárodní třída domlouvala učitelce, aby nám nedala úkol na víkend. „Tak ho, prosím, dejte jenom mě,“ ozvala se Norka. Pak mi tiše vysvětlovala: „Víš, my jsme vikingové…“ Moc jsem nechápala a tak pokračovala: „Naši muži kdysi vyjížděli třeba i na půl roku na své obchodní cesty a my ženy se musely postarat o všechno. Proto i dnes jsme ředitelky, manažerky, primářky, zastáváme hodně vysoké pozice. Máme už s tím své zkušenosti z historie, a proto se musíme stále vzdělávat a učit.“ Takhle jsem si to vtiskla do paměti, a jak se dozvídám z tisku, nejvíce mužů na mateřské dovolené je prý právě na severu.
A teď přeskočím o pár staletí dál, kdy se žena začala hlásit o svá práva a studovat. V této souvislosti mě napadá Eliška Krásnohorská, která v roce 1890 otevřela první české dívčí gymnázium. Jmenovalo se Minerva a bylo první svého druhu ve střední Evropě. Hojně ji prý za svůj počin kritizovali, polínko do ohně přiložil i František Ladislav Rieger. Eliška dále iniciovala i další vlnu petic, které vedly k povolení studia dívek na univerzitě. A tak se mohly ze své role hospodyňky přesunout do laboratoří, kanceláří a jinam. Samozřejmě, že kdo nechtěl svoji roli vyměnit, nemusel. To jen na okraj, abych nezvažovala roli těch, kterým je doma dobře. Jde jen o ten výběr. Mohou si svoje místo zvolit sami.
Ještě jedna podivuhodná žena mě napadla. Byla to Elena Lucrezia Cornaro Piscopia. Získala první doktorát v roce 1678 v Padově. A muži, světe zboř se, nic proti ní nenamítali. Byla totiž společensky přijatelná. Netoužila na univerzitě učit, nehájila právo žen na vzdělání, byla hluboce zbožná. Prostě ambice jedna velká nula. To ale Anna Maria van Schurman, která žila před Lucrezií, sice dostala výjimečné privilegium – studovat na univerzitě v Utrechtu, ale musela sedět za zástěnou, aby nepobuřovala pány studenty a pohled na ni je nerozptyloval. Legrace to tedy zrovna nebyla.
Dnes se v západním světě stále diskutuje na téma rovnost, rovnoprávnost a o dalších tématech, nad kterými mi občas zůstává rozum stát. Ať je to jak chce, ženy mají právo na studium vybojováno a nikdo to už nezpochybňuje. Rozdíly jsou v jejich ohodnocení. Prý. Ale ruku na srdce, například právo šaría tady neplatí a kus světa raději přeskočím. Člověk by zaplakal.
„Co ženy chtějí, je to, co muži chtějí. Chtějí respekt. Marilyn vos Savantová, americká sloupkařka, spisovatelka, dramatička a vysokoškolská učitelka, která se proslavila zápisem do Guinnesssovy knihy rekordů jako soba s nejvyšším naměřeným IQ.
A jak to vidíte vy?
Komentáře
Okomentovat