Rukulíbám, milostivá paní

 

Když vejdu do místnosti nebo někoho potkám, měl bych pozdravit. Alespoň tak se to učí děti od nejzazšího věku, a pokud zapomenou, je jim to znovu a znovu připomínáno. Tedy aspoň někde to ještě platí. Jo, dnes je to jednoduché. Dobrý den nebo ahoj je zcela v normě. Pokud vykám, použiji dobrý den, případně dodám, pane doktore, to když vstoupím do ordinace. Ahoj nebo oblíbené čau používám u lidí familiárně známých, takže přidám Pavle nebo Maruško. A je vymalováno.

Dřív tomu tak nebylo. Stačí se podívat na staré filmy. Slovy „Rukulíbám, milostivá paní,“ to jen přetéká a milostivá paní rozdává úsměvy ze strany na stranu, zatímco Ona, tedy služka Anna, přiběhne hned, jakmile uslyší: „Šla sem.“ Dnes se tomu většinou smějeme, ale kdysi to patřilo k dobrému vychování. Vědět, koho a jak oslovit. Oslovení mělo vždy svůj význam. Jasnosti, milosti, milostpaní, paní nadlesní, pane správce. Už podle toho bylo zřejmé, o koho jde. Pokud mi někdo občas milostivá paní řekne, tak to myslí ironicky anebo si dělá srandu.

Pokud zabrousíme do středověku, tak tam se to tituly jen hemžilo. Samotný král byl Veličenstvo, kníže zase Jasnost, hrabě hraběcí Milost, a tak to pokračuje do aleluja. Po vzniku Československa to u nás padlo, podobně jako v jiných zemích. Ale ani buržoazie a měšťanstvo nezůstalo pozadu. Takže, „Jak se máte paní továrníková?“ a „Rukulíbám paní doktorová“, se ozývalo velmi často. I když dotyčná dáma o lékařství nebo o chodu továrny věděla velké nic, ale vzala si továrníka nebo doktora a už se honosila pyšným titulem. A víte, že to občas ještě zaslechnu? Inu, někdo si tím kompenzuje nějaký handicap. Asi. Normálnímu člověku je to však proti srsti. To už paní doktorko nebo pane architekte má jinou váhu. Školu vystudovali, a když je to pro ně tak důležité, mohou si to dát na dveře nebo na vizitku.

Něco jiného je, pokud píšu dopis. Tak třeba: „Vážený pane ministře…“ nebo „Vážený pane předsedo…“ mi přijde docela normální. Sice jim nepíšu každý den, já osobně nikdy, ale budiž. Ať je to, jak je to, úplně nejpřirozenější mi připadá to jednoduché paní a pán. „Už jste tady dlouho nebyla, paní Vosátková, jak se vám vůbec vede?“ Á pan Nováček, jak se máte?“ Je pravda, že jednou jsem byla v Chorvatsku a sešla se tam taková partička. A jedna dáma si nenápadně zjišťovala tituly a druhý den nás všechny šokovala. Mému příteli říkala pane profesore, a když ji celý červený žádal, aby mu říkala Jirko, nebylo mu to nic platné. Prchal před ní, jakmile se objevila u snídaně.

V poslední době se používá křestní jméno. Přišlo to k nám zvenčí, ale líbí se mi to. Nejsem tedy paní Vosátková, ale paní Jana. Kamarád je zase pan Luboš, přijde mi to hezké. Je to uctivé, ale tak akorát. Opravdu nepřijatelné mi připadá používání jen příjmení, což vidím občas v některých ostrých komentářích na internetu. „Hele, Svobodo, nevytahuj se a zalez někam.“ Tak takhle opravdu ne. Je jasné, že dotyčný chtěl pana Svobodu urazit. A já osobně si myslím své o pisateli, většinou schovaným za přezdívkou.

Také se dnes často hned tyká. Nechci kritizovat, ale tykající by se měl nejdříve zeptat, jestli to druhá osoba akceptuje. „Hele, já jsem Helena, a ty?“ I když to by ještě šlo. Horší je třeba: „Hej ty, co děláš s tím mobilem?“ To si vždycky vzpomenu na babičku, která říkávala: „Nejsem žádný hej nebo počkej.“ A bylo to. Houkat jsem na ni nemohla a dodnes jsem na to alergická. Ale časy se mění a výchova k respektu jaksi zmizela. Málo platné, zdvořilost vyjadřuje úctu k ostatním. Opakem je hrubián, i když o tom zřejmě ani neví. Nebo je mu to fuk.

Ještě na jeden příklad jsem si vzpomněla. Na doby, které mnozí ještě pamatují, ale je jich čím dál méně. A to na oslovení soudružko. Měla jsem oslavu a kolegové z práce se houfně scházeli před mým domem. „Ještě čekáme na paní Budínskou,“ řekla Bláža. Druhý den to mělo pokračování. Blážu volali na kádrové oddělení a tam byla poučena, že žádná paní Budínská, ale soudružka. Jestli jí to zapsali do kádrových materiálů nevím, ale moc o tom nepochybuji. Holt paní učitelka byla soudružka učitelka a nikdo o tom nemudroval.

Doufám, že ani v dnešní zrychlené době, oslovování nezmizí. Na Jasnosti ani na milostivé paní továrníkové netrvám, ale staré dobré dobrý den, paní a pane N., bych zachovala. Jak praví kirgizské přísloví – Ani pes, laskavým slovem osloveným, hned nekousne.

A jak to vidíte vy?