Mít svůj vlastní kout aneb proč nemohu mít samostatný pokoj?

 

Ano, vážení, léto se blíží a s ním plány na dovolenou. Copak o to, je jich spousta. Tolik krásných míst, které je třeba vidět na vlastní oči. Jenže, co když jste single? Jakmile nahlédnete do katalogů cestovních kanceláří, zpraží vás na začátku slova jako příplatek za jednolůžkový pokoj nebo tak něco. A ať hledáte, jak hledáte, je to všude stejné. Takže máte jen dvě možnosti. Buď si někoho seženete, aby druhé lůžko doobsadil, nebo si ho doplatíte sami. „Ty, ty, ty, ty to budeš platiti.“ Pokud seženete někoho, koho znáte, tak jste vítěz. Těch pár dní vás nezabije a ušetříte docela slušnou cenu, kterou můžete utratit jinak. Pokud ovšem nemáte nikoho, kdo by s vámi jel, musíte vzít zavděk zcela neznámou osobou a to se může proměnit v peklo. Samozřejmě, že ne vždy. Někdy si padnete do noty a snažíte se si vyhovět. Pokud jsou ovšem vaše návyky zcela rozdílné, příjemné to rozhodně není. Někdo si rád pospí, jiný už v pět ráno vyráží na ranní koupel k moři. A svého parťáka budí, aby šel s ním. A už vůbec si nenechá vymluvit, že chcete spát!

Něco jiného je ale pobyt v nemocnici nebo třeba v lázních. Pokud jste po operaci a necítíte se zrovna na komunikaci s dalším marodem nebo nedej bože marody, tak vás lituji. Jednou jsem v takovém šestilůžáku byla. Kdo chtěl mít večer tmu a klid, měl smůlu. Jedna dívenka vytáhla notebook a světlo z něj se linulo po celé místnosti. Do toho jí hrála tichá hudba. No, někomu to nevadí, otočí se a spí jak dudek. Někdo, kdo má problémy s usínáním a vyžaduje večerní rituál, měl pech. Řešení tu samozřejmě je. Zaplatit si nadstandard, tedy pokud je volný. Ta samá možnost je v lázních. Holt sáhnete hlouběji do kapsy, ale máte vyhráno.

Úplně nejhorší je to asi v Domově důchodců. Fuj, už ten název se mi nelíbí. Říkejme mu Domov seniorů. Jednolůžkových pokojů je opravdu málo. Tedy vůbec těch domovů je málo. Na co si tedy senioři nejvíce stěžují? Budete se divit, není to strava, ale nedostatek soukromí. Ona není totiž žádná sranda bydlet na pokoji s úplně cizím člověkem. A není to na čtrnáct dní nebo na měsíc. Moje teta mi občas pošeptala, že na svou spolubydlící začíná být alergická. Samozřejmě ta chudinka za nic nemohla. Asi to měla stejně. Ale představte si maličký pokojíček a v něm jste s úplně cizí ženskou. Nic jste s ní neprožili, vedla úplně jiný život než vy a občas na její povídání nemáte náladu. Pusa jí jede totiž na plný plyn. A vy si chcete číst. Smůla. Tedy vaše. Kdyby šlo jen o to si jednolůžkový pokoj zaplatit, tak dejme tomu. Ale nejsou! Ani ty dvoulůžkové. Teta neměla ani televizi na pokoji, a pokud se chtěla na něco podívat, musela do společenské místnosti. A co vám budu povídat, zrovna to, co chtěla vidět ona, nezajímalo ostatní. Ale abych byla spravedlivá. Někteří si to pochvalují. Mají si s kým povídat a necítí se tak sami. Každý jsme holt jiný.

Teď si vzpomínám na jednu moji známou. Za minulého režimu bydlela v takzvaných Ženských domovech. Ty byly už postaveny ve třicátých letech minulého století jako ubytovna pro svobodné pracující ženy. Pokoje byly čtyřlůžkové, třílůžkové, dvoulůžkové a jednolůžkové. Samozřejmě, že taková dívčina začínala na tom čtyřlůžkovém, takže o soukromí se nedalo vůbec mluvit. Čím déle tam byla, tak postupovala z vícelůžkového pokoje až k vytouženému jednolůžáku. To bylo fakt terno. Jen na okraj! Návštěvy se mohly přijímat pouze ve vymezených hodinách. K tomu sloužila tehdejšími slovy vrátnice a v ní sídlil, kdo jiný, než paní vrátná. A ta měla oči na šťopkách.

V dnešní době jsem objevila jiný fenomén. A to je společné bydlení. To se dohodne pár lidiček a pronajmou si společně byt. Čím větší, tím lepší. Každý má pokojík pro sebe a společné je jen příslušenství a kuchyně. Jó, nájmy jsou vysoké a hlavně studenti na ně nemají. Takže ono vlastně to spolubydlení je jediná možnost jak zaplatit tržní nájem. Copak o to, občas může být i sranda. Ale, jak člověk postupně stárne, tak chce mít i svoje soukromí. Svoji sprchu, svoji plotnu. Nechce se stále jen přizpůsobovat. Jenže to už je úplně jiná kapitola. Kde sehnat peníze na byt, kde si vzít hypotéku nebo kde si vydělat tolik, abych bez problému zaplatil/a nájem.

„Není na světě nic hroznějšího než nenáviděný domov. Být nešťasten ve styku s jinými lidmi je přirozené, ale být nešťasten doma přirozené není.“ – Blaise Pascal, francouzský filozof, matematik, fyzik a spisovatel.

A jak to vidíte vy?