Sňatky z lásky nebo z rozumu?

 

V poslední době jsem se začetla do literatury, kde se hovořilo o sňatcích a manželstvích v době minulé. Někdy i hodně dávné. Zrovna tak mě tetička náhoda přiměla koukat na filmy, kde se také tato tématika vyskytovala.  Jo, sranda to tedy žádná rozhodně nebyla. Svatbu jako společenský obřad můžeme pozorovat už od pravěku a vyskytuje se snad ve všech kulturách. Že nešlo o žádnou romantiku, je známá věc. A už určitě v tom nehrála roli žádná velká láska. Šlo o prachy. Bohužel. Hlavním cílem bylo rozmnožení majetku, zabezpečit rodinu nebo kmen a zplodit potomstvo.

Ženy na tom byly mnohonásobně hůř. Těm byl ženich vybírán a její názor nezajímal nikoho. Mohla si jen pobrečet v koutku a doufat, že manžel nebude hrubián. Nebo ještě něco horšího. Také mohl být o dost starší. Prostě starý. A to ještě ke všemu museli rodiče dívky vyplatit výkupné, říkalo se tomu věno, protože dívčina už nemohla pracovat v jejich domácnosti, ale plně zastávala tu mužovu. To pořád ještě platí v Africe nebo Asii. Postupem času vznikaly různé svatební rituály, jako je vyměňování prstýnků. To prý se dělo už ve starověkém Egyptě. Sice z trávy nebo vyřezané z kosti, ale symbol byl na světě. Jakmile se rozšířilo křesťanství, vzala to do svých rukou církev. A to pevně. Sňatek byl považován za posvátný a nezrušitelný. To platí v podstatě dodnes.

Jakmile dívenka začala dospívat, a to ve středověku bylo už kolem třinácti let, hned se poohlíželo po vhodném nápadníkovi, dostatečně zabezpečeném, nejlépe ze stejné společenské vrstvy. Uf! Určitě není co závidět. Nedej bože, když šlo o vdovce o třicet let staršího s pěti dětmi. Na prvním místě byl vybraný správný objekt, a že si obě strany plácly. Pro dívku bylo důležité se vdát. Hlavně, aby nezůstala „na ocet“, to byla ostuda pro celou rodinu. Děvčata pak většinou odcházela do kláštera anebo byla přívažkem pro celou famílii. Prostě „stará panna“, která byla trpěna. Jedna má známá mi vyprávěla, že je s bratrem jedna taková tetička hlídala ještě nedávno. Tedy ve dvacátém století. Asi před sedmdesáti lety. Děti ji strašně zlobily a ona si prý neustále zpívala písničku Nešťastný šafářův dvoreček, nešťastný šafářův dvůr… Nic veselého. Dobrá duše to byla, vzpomíná po těch letech.

Také jedna z mých tet se provdala za vdovce se třemi dětmi. V rodině se vždycky říkalo: „Jo, Máňa se dala na tři děti“. Tenkrát jsem tomu moc nerozuměla. Dobře na tom nebývaly ani vdovy a sirotci. Taková vdova, pokud nebyla zaopatřená, se koukala co nejrychleji zase vdát. Jestli má nebo nemá budoucí muž kučery, ji moc nezajímalo. Jen na okraj. Takový sirotek už vůbec byl k politování. Buď dostal otčíma, nebo macechu a to přece známe z pohádek, ne? Moje máma také jednu měla a nebýt tety Marty, tak o hezkém dětství mluvit opravdu nemohla.

Žena měla muže ve všem poslouchat, on byl její nadřízený orgán. Ona často neměla ani hlas poradní. Bouchlo se do stolu a bylo vymalováno. A trvalo strašně dlouho, než i ženy začaly studovat a pracovat. Pracovat asi i dříve, ale určitě se nedalo hovořit o nějaké kvalifikované práci. Služky, vychovatelky, pradleny, fabričky… A to ještě ke všemu za malý peníz. Ale vybojovaly si to a dnes je postavení žen úplně někde jinde. Je totiž ekonomicky nezávislá. Hurá! A tak svatba přichází z úplně jiných důvodů. I když půlka světa je na tom pořád ještě jinak. Ale i dnes se objevují podivné sňatky. Mnohem starší muži a mladé ženy. Možná ta děvčata chtějí všechno hned. Dům, auta, krásné dovolené, značkové oblečení.  Nic nebudovat. Jen vlastnit. No, nevím. Možná to štěstí je. Možná ne.

Ať je to, jak je to. Postavení žen prošlo v dějinách velkými proměnami. První církevní autority považovaly ženu za druhořadou bytost, vždyť byla stvořena z části těla muže. Pořád dokola jen to žebro. A pak ta její slaboduchost! Nechala se zlákat hadem k ochutnání jablka. No, hezky to Bible vysvětluje. A sám Mistr Jan Hus osočoval ženy za nástroj samotného ďábla. Podléhají zahálce, zábavě, šperkům a tanci. Copak něco takového by napadlo některého muže? Pak už se vše vyvíjelo k lepšímu, ale stejně se pořád kladl důraz na ženu hospodyňku, která má pusu zamčenou na zámek a pilně vaří, stará se o děti, neodmlouvá manželovi, naopak ho ctí. Ba přímo uctívá. Nakonec se ženy dočkaly i volebního práva. Mohou řídit lokomotivu nebo studovat archeologii. A jestli se budou chtít provdat, je už jen a jen jejich věc. Také svého vyvoleného si vybírají sami. Maminka a tatínek již do toho mluvit nemohou, i když občas kroutí hlavou. Ono se to někdy i zvrtlo. Sem tam slyším slova jako: „Proč bych si ho nevzala, je to dobrá partie.“ Tak jo. Jsou sňatky z lásky, jsou i sňatky z rozumu. To je ale už každého věc.

„Před sňatkem měj oči široce otevřené, po sňatku napolo zavřené.“ – Benjamin Franklin

A jak to vidíte vy?