Skřivani versus sovy

 

Někdo chodí spát po půlnoci, jiný zase se slepicemi, pro někoho se ranní vstávání stává mučením a další zase vyskočí jako ptáček ještě dávno před kuropěním. Lidé se tak začali dělit na skřivany a sovy. Poznají se snadno. Skřivánek hned po ránu kypí energií, pusa mu jede na plné pecky, zpívá, směje se a rozdává úsměvy na všechny strany. Sovička je na tom o poznání hůře. Mračí se, zívá, plazí se ke kávovaru, aby ji kofein zachránil. Zato večer! Skřivani už po bytě pobíhají v pyžamu, mají vyčištěné zuby a očekává je vyvětraná ložnice, jenže sovy začínají ožívat. Rozšiřují se jim zorničky, přibývá dávka energie, která je nutí být produktivní.

Kdo je kdo, ví každý z nás. Horší je přizpůsobit svůj životní rytmus osobě, se kterou žijeme v jedné domácnosti. Ale i tak se dá fungovat. Znám jednoho, který uléhá po 21 hodině, ale jeho partnerka se dostane do postele až kolem druhé v noci. Zatímco on vstává kolem čtvrté hodiny ranní, ona spí spánkem spravedlivých až do deseti. Ale být sovou přináší řadu nevýhod. Člověk pracuje totiž přes den a to je pro unavené sovy nepříjemné. Zatímco ranní porady protrpí a snaží se udržet oči otevřené, s přibývajícím časem ožívají, jenže to už je čas odejít z práce domů.

To, ke kterému typu patříme, zas tak velkou roli nehraje. Důležité je naspat těch sedm – osm hodin denně. Jasně, i méně. Potřeba spánku je individuální. Někomu stačí pět, šest a jsou úplně fit. Já se k této skupině bohužel přiřadit nemohu. Jakmile jsem nedospalá, mám ambice na zlatou medaili v protivnosti. Již můj výraz napovídá „uhněte mi z cesty“, což chytří vědí. Můj děda patřil mezi skřivany a ještě k tomu mu stačilo pár hodin spánku. Měl klíč od našeho bytu, a tak už v pět ráno vysedával v obýváku a čekal, až se probudíme. Pamatuji si, že pokud na něj přes den přece jen únava dolehla, položil hlavu na stůl a usnul desetiminutovým mikrospánkem. Pak byl zase fit. Ach jo, to jsem nepodědila.

Jak už jsem naznačila výše, soužití skřivana a sovy je těžké. Pokud chodí do postele spolu, může se odehrávat malé drama. „Zhasni tu lampičku a zatáhni rolety,“ útočí skřivan. „Co?“ reaguje sova a buší do počítače nový román. „Chci spát,“ huláká skřivan. „Tak spi,“ odpovídá sova a přemýšlí nad další kapitolou. Tady je lepší mít oddělené ložnice. Prostě to nejde. Moc dobře si vzpomínám, jak jsem na jednom zájezdu měla spolubydlící, která byla skřivánkem. Já jako sova „prokecala“ celý večer s účastníky zájezdu při dobrém moku, ona už dávno spala. Kolem páté vyskočila z postele a volala: „Vstávat, je nádherný den, jdeme se vykoupat k moři, dokud tam nikdo není!“ Chtělo se mi vraždit a to, co jsem jí řekla, nic příjemného nebylo, protože další dny se už potichu plížila ven k moři sama.

S ohledem na zdraví je prý výrazně rizikovější typ sovy. Tito lidé si obvykle během pracovního týdne nahromadí větší spánkový deficit než skřivani a zkoušejí ho pak likvidovat víkendovým dospáváním. Také dle lékařů lidé, kteří chodí spát pozdě v noci, tíhnou s větší pravděpodobností k obezitě, kardiovaskulárním chorobám a cukrovce. Což je pochopitelné. Dlouho do noci totiž konzumují spoustu cukrů v podobě čokolády nebo jiných sladkostí. No, nevím. Lékař nejsem, ale je fakt, že čím později jdu spát, tím víc mě honí mlsná.

Někdy nás ale sám život donutí být sovou nebo skřivanem. Takový herec nebo jiný kreativec žije večer a do postele se dostane opravdu až po půlnoci ne-li až k ránu. Malíř nebo spisovatel také nejraději tvoří v noci, má totiž na to klid a inspirace přichází mnohem častěji. Zato některá povolání zase nutí k časnému vstávání. Můj známý Fanda pracoval celý život v továrně. Začínali brzy, a tak i on měl nastavený budík na půl pátou. Už je pár let v důchodu a stejně vstává kolem páté. I bez budíku. Ono to jen tak nejde. Změnit životní styl ze dne na den.

Nakonec je to vlastně jedno. Důležité je to, aby se člověk cítil dobře. Ve své kůži. Takže ten, kdo už od časných hodin stačil vyvenčit svého pejska, udělat snídani pro celou rodinu nebo dopsat esej na téma „být či nebýt“ či ten, který protancoval noc, zkouknul dva filmy nebo napsal první kapitolu nového románu, obojí je dobře.

„Časně jít spát a časně vstávat, a budeš bohat, moudrý a zdráv.“ – Benjamin Franklin. „Kdo řekl, že noci byly stvořeny ke spánku?“ – Marilyn Monroe. Tak si račte vybrat!

A jak to vidíte vy?