Čtete rádi?

 

Já ano. Na knížkách jsem vyrostla. V dobách mého dětství nic moc hraček nebylo, sem tam nějaká stavebnice, televize v plenkách, a tak dominovaly dvě možnosti k trávení volného času. Kamarádi a naše hry, naše fantazie a ve dnech, kdy pršelo nebo zima zalézala za nehty, to byla kniha. Začínalo se pohádkami, těmi klasickými samozřejmě. Mně to vydrželo strašně dlouho, skoro se to stydím říct. Možná, že ten svět princezen a draků mě unášel na míle daleko od reality a já se tam cítila dobře a v bezpečí. Kdo ví? Pak přišly Verneovky, a pak už následoval Dumas a Hugo, kteří mi ty pohádky připomínali. A pak už to jelo na plné obrátky, a dnes čtu vše, co mi přijde pod ruku.

Moje generace čte hodně. Také hodně chodí do kina a do divadla. Je pravda, že i nás vtáhly do přítomnosti televizní pořady a další streamovací platformy, ale knihy jsme se jen tak nevzdali. Už je sice nekupujeme pravidelně, ale třeba průkaz do knihovny určitě vše jistí. A pak jsou tu čtečky. Dlouho jsem se jí bránila, ale nyní na ni nedám nedopustit. Cestuji často vlakem, autobusem i letadlem a v tom je ta moje holka nepřekonatelná společnice. Lehká, nenáročná a plná překvapení. Stačí ji přibalit do batůžku. Už nemusím poslouchat tátu, že kufr na dovolenou nemůže pomalu utáhnout, protože je plný knih.

Dnešní generace čte o poznání méně. Původně jsem chtěla napsat vůbec. Ale tak zlé to zase není. Ne, nebojte se, nebudu tady zatrpkle odsuzovat všechna nová lákadla, ale za čtení budu orodovat dál. Nemají to jednoduché. Tedy ty děti. Od dětství jsou jejich pokoje přeplněné hračkami, stavebnicemi, později počítačem, mobilem, tabletem a co já vím, co všechno ještě existuje. Prostě s technikou se setkávají už od narození. A to je třeba respektovat. Jiná doba. Přece i po vynálezu knihtisku to bylo jiné. A což teprve poté, když začala povinná školní docházka a číst se naučil skoro každý. Díky Marie Terezie, máte za jedna. To byl skvělý tah. Takže ano, moderní technologie k modernímu člověku patří. Ale určitě by nás neměly ovládat. Což, jak občas vidím a slyším se tak docela neděje. „Tráví u počítače celé hodiny,“ stěžují si rodiče.

Pamatuji se na den, kdy jsem šla do první třídy. Paní učitelce jsme viseli na rtech. Co řekla, co doporučila, bylo skoro svaté. Ne, nepřeháním. Jakmile jsem se naučila číst, četla jsem dokola pořád slabikář, protože to řekla paní učitelka. Máma musela tenkrát do školy a poprosit paní učitelku, aby mi doporučila číst i jiné knížky. Jakmile to ve třídě pronesla, hned jsem doma sáhla po jiné knize. Máma nic neprozradila, až v dospělém věku to na sebe práskla. V podstatě jsme byli všichni žáci stejní, jen dvou klukům čtení příliš nešlo. Možná, že měli nějakou poruchu, ale tenkrát o tom nebylo ani vidu ani slechu. Byli prostě líní, hyperaktivní, nebo tak nějak. Dnes jsou prý mezi prvňáky obrovské rozdíly. Nemyslím jen ty ekonomické, i když ty jsou samozřejmě velké. Rozdíly jsou i v tom, že některé děti mají bohatou slovní zásobu, umí se soustředit, prostě je na nich znát, že se jim rodiče věnovali a nenechali je jen u pasivní zábavy. Ti, kteří to štěstí neměli, neudrží pozornost. „Mě to nebaví,“ řeknou po chvíli a čekají nějaký jiný podnět. Škola hrou, řekl Komenský, ale i tam asi bylo nějaké odtud potud.

Já vím, dnes jsou diagnostikovány nejrůznější projevy v chování dítěte, jako je ADHD a další typy dysfunkcí. Nejsem povolaná, abych se o tom nějak rozepisovala, jen co vím, jde prý o poruchu pozornosti, roztěkanost, nesoustředěnost atakdále. Takový človíček prý nevydrží dlouho u jedné činnosti, tedy i knihy, dívání se na film, přeskakuje z jedné pasáže na druhou, aspoň takhle to lékaři v literatuře popisují. Zmiňuji se o tom proto, že jsem nedávno hovořila s jednou takovou maminkou, jejíž synek šel do první třídy. „A to vážně neudrží pozornost celou hodinu?“ ptala jsem se jí. „Co hodinu?“ odpověděla, „tak tak deset minut a pak vypíná“. Dnes se to řeší osobními asistentkami, jak mi sdělila. „Jak je to možné,“ divila jsem se, „že dnes touto poruchou trpí tolik dětí?“ Pokrčila rameny. Možná je to tím, pomyslela jsem si, že se dnes o tom pořád mluví.

Ale abych se vrátila ke čtení. Tak si představme, že vypnou elektřinu nebo nechytíte signál. Že se porouchá všechna ta technika kolem nás. Třeba i ta moje čtečka. Sáhněte po knížce. Číst se dá totiž i při svíčce. Tedy pokud dobře vidíte. Pokud ne, určitě máte v šuplíku brýle. Takže žádné výmluvy. Neberu, že na čtení nemáte čas nebo náladu. Vězte, že čtení zlepšuje paměť. Mozek musí totiž začít pracovat, fantazírovat, představovat si. Ke sledování nekonečného seriálu mozek fakt nepotřebujete. Za druhé vám obohacuje slovní zásobu a zvyšuje IQ. To přece není na škodu, ne? Dokonce občas překoná i bolest. Pokud se začtete natolik, že vás přestane trápit artróza, tak jste na dobré cestě. Funguje to jako droga. Jakmile jí propadnete, už v tom jedete. Zbaví vás totiž i stresu. Uklidní vás a zažene nudu. Že sledování nekonečného seriálu také? To si nejsem tak jistá. Pokud přijdete o půlku děje, nic se nestane. Karel totiž stále ještě nepožádal Marii o ruku a Vilma je furt v nemocnici. Tak si klidně udělejte další kafe.

Jasně. Ne každá kniha nás zaujme. To vím. Ale pokud ne, vždycky ji mohu odložit, přeskočit nezáživné vyprávění nebo tak nějak. Já mám tu smůlu, že jsem poctivec. Pokud mě knížka nechytne, čtu ji stejně až do konce. Pak vydechnu, uf, to byla ale blbina. Stejné to mám i se sledováním filmu. Že by nějaká porucha?

„Čtení kazí zrak. Správně vidí pouze negramoti.“ – Gabriel Laub, český esejista a novinář.

A co vy? Čtete rádi?