Máme rádi zvířata?

 

Jednoznačně máme. Tedy my lidé. Samozřejmě až na nějaké výjimky. Kdo dnes nemá pejska nebo kočičku? No třeba já. Pejsek znamená zároveň starost. Musíte s ním ven, na procházku, do lesa. A já mám takovou představu, že se mu musíte věnovat. Jako dítěti. Mluvit na něj, hrát si s ním, hladit ho. A to mě přivádí do stresu. Já vím, není tomu tak. Pokud potřebujete udělat něco neodkladného, pejsek si lehne k vašim nohám a neruší. Ale poručte hlavě, ať myslí jinak. Kočička je mnohem méně náročnější. A co teprve takový papoušek nebo rybičky? Ty už toho vyžadují opravdu minimum. Sem tam nějaké to zrní nebo krmení pro rybky zlaté a neonové.

Jedno je jisté. Vědci z Japonska a Velké Británie zjistili, že psi a kočky stejně jako lidé vylučují oxytocin, jemuž se přezdívá hormon lásky a důvěry. Všimněte si jedné věci. My lidé máme tendence přisuzovat lidské rysy zvířatům. Má to i svůj výraz – antropomorfismus. Jen se podívejte na různá videa sociální sítě. Ty zaplavily fotografie psů, koček, ještěrek, holubů a dalších zvířátek, což v lidech vzbuzuje pocit, že zvířata milují, myslí a žijí jako my. No nevím. Do hlavy jim nevidím a tím, že nemluví lidskou řečí, se můžeme jen dohadovat. Někde jsem četla, že jakási paní měla papouška a když na něj mluvila, tak zčervenal. Prý byl do ní zamilovaný. Zdá se vám to přes čáru? Inu, kdo ví.

Těch důvodů, proč lidé milují zvířata je celá řada. Na prvním místě je zvíře určitě parťák a kamarád na samotu. Kdejaká babička nebo děda se svým zvířátkem mluví a zejména pes nabízí svou lásku bez soudů, což pomáhá překonat osamělost a někdy i deprese.  A pak je tu jedna důležitá věc. Nechce se vám ven? S pejskem musíte. Nutí vás k pohybu, a i to nezbytné venčení probíhá v přírodě, nikoliv doma. Kritizuje vás vaše rodina? Vidí na vás nedostatky? Říká vám, že o sebe nedbáte, že jste tlustá a cpete se sladkostmi a čokoládou? Že jste kdysi řekla to, a to a teď děláte to a zase ono. To zvířátko nikdy neudělá. Nemá lidské předsudky. Nehodnotí člověka podle vzhledu, činů nebo názorů. Takový pes je věrný parťák a svou mimikou a chováním vyjádří radost, smutek i náklonnost. A to je jedna z věcí, kterou člověk ke štěstí potřebuje, že?

O tom věděla své i slavná ikona francouzského filmu BB. Po ukončení filmové kariéry se naplno věnovala zvířatům, která si získala její srdce. O to víc se nedá pochopit týrání zvířat. Co to může být za chudáka, který týrá psa, ale i hospodářská zvířata? Jasné je jedno. Nějaký frustrovaný zoufalec mlátí zvíře místo někoho, na koho má zlost. No, ještě, že jsou všímaví lidé, kteří na takové jednání upozorní a zvířátko zachrání. Konec konců, my do zvířecí říše také patříme! Na to prosím nezapomínat. Dnes je spousta různých farmiček, kam se vypravují děti s rodiči a mohou tak krmit králíky, kozičky, poníky a jiná domácí zvířátka, která už doma vidět nemohou. Kdysi na venkově měl třeba každý slepice. Ráno co ráno jim mohla holčička nebo chlapeček nasypat zrní a pronést: „Kokokodák, komu mám to vajíčko dát? No přece Anince, Julince nebo Karlíčkovi.

A teď malou procházku do oblasti vědy. Když se podíváme do očí šimpanzovi, vidíme sami sebe, že? No bodejť by ne. Jsou to naši příbuzní. Ale taková vrána, havran, sojka a straka disponuje kognitivními schopnostmi, o nichž jsme si dříve mysleli, že jsou výsadní doménou lidí a lidoopů. Vyrábějí a používají nástroje. Pamatují si detaily z minulosti a plánují budoucnost. Dokonce se zdá, že reagují na znalosti a touhy jiných příslušníků téhož druhu. Umí randit a o svoji lásku se ucházet. Zdá se, že krkavcovití si vedou stejně dobře jako šimpanzi. To neříkám já, přátelé. To říká výzkum a věda.

Mnoho zvířat již také vyhynulo. Na vině nejsou jen změny životního prostředí, ale i člověk. Byla jsem na ostrově Mauricius a přivezla jsem si jako suvenýr porcelánového blbouna nejapného. Ano, na ostrově žil a když se lidé, mimochodem to byli Portugalci, objevili, tak se k nim hned měl. Chudák malý netušil, co přijde. Portugalci ho nazvali „doudou“, tedy hlupák, protože se jich nebál a byl tak důvěřivý. Stačilo pouhých sto let a už nezbyl ani jeden.

Na Bali si spolucestovatel zase stěžoval, že má v pokoji gekonka. Lezl mu nervy, protože byl moc hlučný. Zvířátka to nebezpečná nejsou, ale hlučná ano. Dokonce jsou považována na ostrově za štěstí, protože žerou komáry, kterých je tam také požehnaně. No, já byla ráda, že u mě v pokoji se žádný neusídlil. Ani doma bych žádnou ještěrku nechtěla. A to vůbec nemluvím o hmyzu. No fuj! Hmyz vyvolává odpor z evolučních i psychologických důvodů. Je spojen s rozkladem, odpadky a přenosem chorob. A já navíc trpím entomofobií, což je panický strach z vos, švábů, vroubenek, no prostě všeho hmyzu. V zimě ucpávám kdejaký prostor, na který sítě proti hmyzu nestačí a večer co večer baterkou šmíruji kdejaký kout, jestli se tam něco neschovalo.

A dost. Od zvířátek, která mají srst jsem skončila u těch, kteří většina z nás nemusí. A vůbec všimli jste si, že třeba taková koza se pořád směje? Někde jsem dokonce četla, že se lísá víc k lidem, kteří se usmívají, zatímco od bručounů jde dál. Tak vám nevím.

„Zvířata jsou mí přátelé a já svoje přátele nejím.“ – G.B.Shaw, irský dramatik. Citátů o zvířatech je mnoho. Tak přidám ještě dva. Albert Schweitzer, francouzsko-německý lékař řekl: „Láska ke zvířatům ze mne učinila lidskou bytost.“ A Mark Twain, americký spisovatel moudře pronesl: „Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem.“

A co vy na to?