Ach ty vzpomínky!

 

„Vzpomínáš si ségra na Vánoce, když jsme byly malé? Jak táta prudil mámu a pořád hudroval?“ „Ne, to si teda nevzpomínám, vždyť Vánoce vždy proběhly v pohodě!“ No, a jsme u toho. Vzpomínky… Vždy jsem si myslela, že určitou událost si mohou lidé pamatovat úplně stejně. Jenže to je omyl. Jak jsem se dočetla, informace o jedné události nejsou uložené na jednom místě v mozku. Vše, co jsme prožili je rozprostřeno v různých oblastech mozku. Jakmile si na určitou situaci vzpomene, mozek začne skládat puzzle. Jenže to není jen tak jednoduché. Při každé nové skládačce vstupuje do hry i náš aktuální vnitřní svět. Záleží tedy na nás, jak se právě cítíme, jak přemýšlíme a jaké nové informace jsme časem získali. Výsledkem pak může být úplně jiná vzpomínka.

A proč si moje sestra vybavuje Vánoce jinak než já? Inu, zase za to může mozek. Tak za prvé byl v dané situaci každý u nás v jiném emočním stavu, vnímal úplně jiné detaily než ten druhý a událostem dával jiný význam dle svých potřeb a obav. A tak se naše vzpomínky rozcházejí a obě jsme přesvědčeny o tom, že to tak opravdu bylo.

Ale nechme vědu vědou. A pojďme si zavzpomínat. Čím je člověk starší, tím víc vzpomíná. Na dětství, na přátele, na lásky, na místa, kde byl šťastný. A většinou jsou to vzpomínky zářivé, krásné a řekněme si upřímně i přibarvené. Co bylo za mého dětství sněhu! A jak jsme nadšeně sáňkovaly na kopci za městem. A bruslili na zamrzlé Vltavě. To, že mi bruslení vůbec nešlo, a dokonce jsem si zlomila nohu je vytěsněno. Přece se nebudu zatěžovat něčím takovým. Chci vzpomínat jen na to hezké. Ano, výlety do minulosti si vždy trochu přikrášlíme. Že se jedná o podvod? Tak ať. Přece nebudu vzpomínat, jak táta na Silvestra přebral a křičel nejen na mámu, ale i na náš, děti. Když to trochu poopravím, byl táta jen veselý a měl „špičku“ a máma to s úsměvem tolerovala.

Tento vzpomínkový optimismus se týká nás všech. Občas se musím usmívat, jak si lžeme do vlastní kapsy. „Žili jsme si krásně za minulého režimu,“ říká Pavel. „Rohlík stál dvacetník a mléko dvě koruny.“ Ale aby si porovnal minulý a současný plat, to už Pavel neudělá. A tak přesvědčuje sám sebe, že dřív mu bylo lépe. No, jedno je jisté. Byl mladý. Teď už ho bolí celý člověk a nic moc plánovat do budoucna nemůže. Je to jednoduché. Člověk raději upozadí to špatné, protože ho to chrání. Jenže všechno je zkrátka relativní. Stačí pár argumentů a růžové barvy vyblednou.

Vzpomínky jsou možná často lživé, ba dokonce smyšlené nebo alespoň přibarvené. Ale ve většině případů pomáhají najít v duši klid, rozvahu a naději. A o to přece vlastně jde. Nechci a nebudu vzpomínat na něco, co mě traumatizovalo! Lepší je ponořit se do dětství u babičky a u dědy nebo na dovolené v Krkonoších. Zapomenout na 100 jarních kilometrů, které jsme musely rok co rok se ségrou absolvovat, ale naopak vzpomenout na horské bystřiny, luční kytky a písničky, které jsme si při cestě zpívaly. Jeden háček by tu ale byl. Občas se ta Pandořina skříňka otevře a trauma je zpět.

A stejně vám řeknu, že je to zvláštní. Občas hledám brýle, které mám na čele nebo musím nasadit druhé, abych našla ty první. Jindy si nedovedu vybavit jméno spolužačky z dětství, podruhé zapomenu, cože jsem to vlastně chtěla udělat. Ale třeba písničku, kterou mi zpívala babička, umím slovo od slova. Nebo si pamatuji dovolenou na ostrově Hvar v osmašedesátém roce. Den po dni. Inu, mozek je chytrolín. Snaží se nám dávat jen ty hezké podněty, i když ve snech se objeví i ty negativní. Tu a tam si říkám, že je to jako film. Jedna scéna střídá druhou. A přitom je to už tak dávno.

Jedna věc mě zarazila. Prý děti do tří let si nevzpomínají na nic. Psychologům je tento jev znám už sto let. Já si to také ověřila. Pokud vnoučatům připomínám naše cestování a ony byly v tomto věku, ujistí mě, že si to vůbec nepamatují. Je mi to líto. Ale nic s tím neudělám. Tak to je. Vědci tomu říkají „infantilní amnézie“. Jde o fyziologickou nezralost některých částí mozku.

Ale pojďme se shodnout v jednom. Vzpomínky, zejména ty krásné, a třeba i přikrášlené, nám rozsvítí den i noc. Stačí si uvařit bylinkový čaj nebo kávičku, hodit si přes kolena deku, zavřít oči a je to tam! Honíme se s kamarády kolem domu, hrajeme na schovávanou, a věřte, že občas i vím, kam jsem se schovala já. Do sklepa na uhlí!

„Mládí žije z nadějí, stáří ze vzpomínek.“ – francouzské přísloví. A česká spisovatelka Božena Němcová navrch: „Kdyby nebylo vzpomínek, člověk by nevěřil, že byl někdy šťasten.“

A co vy? Vzpomínáte rádi?