Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo

 

Silvestr a oslavy konce roku máme za sebou a až na pár jedinců, kteří se narodili v zimním období, si můžeme dát pauzu. Proč vlastně lidé tak rádi slaví? Jó, to nevím. Veselit se jaksi povinně mě moc nebere. Jenže tradice je tradice. A tak se konec roku slaví ostošest. Večírky, párty, ohňostroje, ale i sledování televizní obrazovky se plánuje už hodně dopředu. Šampaňské nebo sekt se chladí v ledničce snad i v Domovech důchodců. A dokonce i ten, kdo žije sám, si symbolicky ťukne s Vesmírem sklenkou perlivého moku. Hlavně „na zdraví“!

Tak, a už je mi padesát, povzdychne si Růža a tímto dnem se pasuje na paní Růženku, která sice na těch „pade“ nevypadá, ale co naplat, jsou tam. „Kdy budeš slavit?“ ptá se Jiřina, která se Jiřinkou stane teprve až za tři měsíce. „Ále,“ mávne rukou Růženka, „není co…“. Jenže ať chce nebo nechce, oslava se chystá. A to nejen doma. Ale i v práci. A tak chudák Růženka po večerech peče domácí dort, vyrábí chlebíčky a mezi námi děvčaty, ji stejně všichni pomluví. Narozeninovým oslavám se holt skoro nikdo nevyhne. A to buďte rádi, že nežijete ve Španělsku. Tam by vás vytahaly za uši tolikrát, kolik vám je…

Ale co svátky? Ty mají hluboké kulturní a historické kořeny, které sahají až do dávných civilizací. Zatímco v některých zemích jsou spíše symbolickou záležitostí, jinde mají velký společenský význam. Z čeho tato tradice slavení vychází? Tak především z křesťanské kultury. To znamená slaví se dle patrona daného dne. Z toho plyne, kdo není v kalendáři svatých, ostrouhá mrkvičku. Postupně se z církevního kalendáře stal občanský, a tak slavit může kdekdo. A ten, kdo v kalendáři není, tak si nějaký den vybere. Pokud si dobře vzpomínám, můj táta František vždycky říkal: „Ne, já dnes neslavím, já až na Františka z Assisi.“ Dříve byl totiž František uváděn v kalendáři dvakrát, což se někdy v roce 1985 změnilo. Je pravda, že u nás se svátky neslaví tolik jako narozeniny, ale třeba v Polsku je to obráceně. Tedy alespoň v některých rodinách. Zrovna tak Řekové slaví svátky mnohem více než narozky a zvou na velkolepé hostiny. Severské země svátky neslaví vůbec.

Všimněte si, že to lidem nestačí. Potřebují slavit víc! Dá se slavit úplně všechno. Od výročí prvního rande, svatby, narození dítěte až po první společnou dovolenou. Pak oslavujeme různé rodinné události jako je narození dítěte, promoce nebo ukončení školy či získání řidičáku. Ano, pak přijdou na scénu tradiční svátky. No budiž! Mezi ně patří Dušičky, Velikonoce, Vánoce a již zmíněný Silvestr. Ale ty dle mého soudu bizarní, mě vážně neberou. Jsou to třeba dny objetí, piva, čokolády a věřte nevěřte, prý i den toalet. Fakt, je devatenáctého listopadu. Jistě, slavit můžeme i víkend. Tedy volné dny, kdy nemusíme do práce. Konečně důvod k oslavám může být kdeco. Třeba první sníh nebo první jarní květ. Kdo chce jásat a k tomu otevřít dobrý mok, vždy si něco najde, nebo ne?

Pak jsou mezi námi i ti, které oslava nějak nebere. Možná jim nechutná alkohol nebo mají jinou životní filozofii. Většinou jsou to introverti, kterým taková oslava spíše bere energii, než aby je nabíjela. Patří sem i tací, kteří obecně nemají v lásce lidskou společnost. Řadím se mezi ně. Říká se jim misantropové a vyhýbají se oslavám. Někdo se necítí dobře, když je středem pozornosti. Moc dobře to znám. Pokaždé usedám na jakékoliv přednášce, kterou si chci vyslechnout, do poslední řady. Pokud něco vím a pronesu to do portálu, vždy slyším: „Ano, tam vzadu to někdo řekl.“ Přikrčím se ještě víc, nechci vidět zrak, který se ke mně upíná. Holt jsme každý jiný, že? Takže oslavy nebrat. To mluvím za sebe. Nebo to možná souvisí s věkem. Když je člověk mladý, má důvod k bujarému veselí mnohem víc.

„Nikdy jsem nebyl přítelem velkých oslav a situacím, při nichž se to bez slavení neobejde, se trochu vyhýbám.“ – Miloš Forman, český scénárista a režisér. „Blázni pořádají oslavy, a chytří na ně chodí.“ – John Florio, anglických lingvista a lexikograf. Tak si vyberte.

A jak to vidíte vy?