Frustrace není legrace

 Mám jednu známou. Říkejme jí Emilka. I když mezi námi děvčaty jí říkáme paní „Frustr“. To nepochází ze žádného flastru, ale ze slova frustrace. Ona je Emilka totiž stále nespokojená. Je zima? „No, to je fakt hrůza“, stěžuje si Emilka. „Nedá se chodit ven a jsem celá zmrzlá. Je vedro? „To se nedá přežít,“ fňuká Emilka a otírá si zpocené čelo. „Nemůžu vystrčit nos ani na balkon“, pokračuje a demonstrativně obrátí hlavu ke slunci. A pozor! Emilka nám oznámila, že jede na dovolenou, někam do exotiky. „Tak si to užij,“ přejeme jí všichni a doufáme, že si to Emilka opravdu užije. „Hrůza to byla,“ stěžuje si po návratu, „nic tak strašného jsem nezažila. „Špína, hluk a vlezlí lidé,“ pokračuje.

Prostě abych ukončila téma Emilka. Jí není po chuti vůbec nic. Paříž je špinavá a plná přistěhovalců, o Londýně radši nemluví, Polsko plné Poláků a Německo plné Němců. Asi tak. Tato dáma není spokojená u moře, někde je studené, jinde zase horké. A že by vyrazila do hor? A co by tam dělala, když jí bolí kolena, že? Dle nás holek, které ji znají, je jednoduše řečeno frustrovaná. Slovo české to není, pochází z latiny a jde o psychický stav zklamání, napětí a zmaru. Projevuje se emocemi jako vztek, agresivita, apatie či smutek. U Emilky převládá vztek a agresivita, což se projevuje i tím, že fandí v politice všem kontroverzním a pochybným rádoby politikům a populistům. Nějak se cítí s nimi spřízněná.

Emilka měla v životě velké plány. Dokonce tak velké, že kdyby byla kritická sama k sobě, věděla by, že jich dosáhnout nemůže. Že na ně nemá. Jenže tato sebereflexe jí chyběla, a tak, když se do něčeho pustila, skončilo to katastrofou. Abych to uvedla příkladně. Pokud jsem ve škole neexcelovala ve slohových cvičeních ani v matematice, těžko ze mě bude spisovatel jako paní Mornštejnová nebo matematický génius. Jenže to si Emilka nechtěla připustit a zahlcovala redakce svými literárními výtvory a nikdo neměl odvahu ji říct, aby už nic neposílala. Stačilo. A když neuspěla na poli literárním, pustila se do ekonomie. Že ji nevystudovala? Ani dokonce nic nečetla? To nevadí. Vše vím, všechno znám, bylo její heslo a ponořila se politiky. To je sebevědomí, co?

Ano, frustrovaný člověk je vlastně člověk zklamaný. Nevyšlo mu to, po čem toužil a nemusí to být zrovna zaměstnání. Někdy to může být i soukromý život. Třeba se nepovedou děti nebo nejsou na stejné vlně jako otec nebo matka. To stačí, aby se frustrace rozjela a pokud ji budete přiživovat, může se pro vás stát život peklem. Vymizí radost a legrace. Jenže právě o tom ten život hlavně je. Frustrace je záludná a neměla by nás ovládnout. Jakmile mám potřebu něco realizovat a brání mi nějaká překážka, energie uvnitř mě bobtná. A tak se můžu zlobit, ovládne mě vztek a svoji agresi zaměřím ven a nadávám. Ubližuji. Buď sobě nebo častěji svému okolí. Jsem zlá a z úst se mi linou nadávky, které mě ani nezarazí. Člověk, který je v pohodě, by už dávno vyvěsil červený prapor, že něco se mnou není v pořádku. Ne tak člověk frustrovaný. Ten ještě nějakou nadávku přihodí.

Divíte se, že se všichni Emilce vyhýbají? Asi ne. Frustrovaní lidé často ventilují své problémy na ostatní, což vás zbavuje energie. Prostě negativní nálada je nakažlivá, to se ví. A ještě navíc, frustrované osoby se mohou podvědomě snažit, abyste se ostatní cítili špatně jako oni. Radši od nich dál. Tam, kde Emilka viděla v Paříži špínu, my zase Louvre se svými poklady a Notre Dame, v Itálii nejen památky, ale i dobré jídlo, koupání v moři vždy suprové, ať byly vlny nebo moc studená voda. A hory? Ty milujeme. Vždyť jsou tak kouzelné. Zima, jaro, léto, podzim. Všechno má něco do sebe. A pokud sněží? Koupím si nebo půjčím dobrou knížku a je mi fajn, ne? V létě je koupaliště přeplněné? No a co? Hlavně, že voda je osvěžující. A tak bych mohla pokračovat.

No jasně, že nás tato emoce také občas přepadne. Třeba, když stojíte v zácpě, a ne, a ne se hnout z místa. Nebo, když jsem se nedostala na vysněnou školu. Jenže toto je frustrace krátkodobá, a jak přišla, tak i vymizí. Všechno má svůj čas. Jen té trpělivosti by víc neškodilo.

„… a najednou přede mnou stres! Tak se otočím a za mnou frustrace! Tak jsem prchnul do hospody.“ – Vladimír Renčín, český humorista a kreslíř.

A jak to vidíte vy?