Bossing? Co to je?

 

Kdybyste o bossingu začali mluvit v minulém století, asi by na vás všichni udiveně koukali o čemže je vlastně řeč. Z jakého jazyka slovo pochází je všem asi jasné. Boss je slovo anglické a pokud k němu přidáme – ing nejedná se o inženýra, ale označuje to nějakou činnost. Jde o formu systematické a dlouhodobé šikany na pracovišti, která se projevuje ponižováním, zastrašováním, neoprávněnou kritikou, izolací nebo nesplnitelnými úkoly ze strany šéfa.

V poslední době se stále více ukazuje, že tento druh vedení se objevuje v institucích, kde by to jeden nečekal. Jen si vzpomeňte na kauzu zoologická zahrada, kdy pracovníci popisovali neustálý řev ze strany ředitele, ponižování nebo sledování soukromých sociálních sítí. Nejhorší na tom je, že se to všeobecně vědělo, nebylo to žádné tajemství. Ale nikdo si netroufal do vosího hnízda šlápnout. Tak nějak je to dnes v celé naší společnosti. Co tě nepálí, nehas! Smutné je, že pokud člověk s vnoučaty vyrazí do zoo, je nadšen. Upravené cestičky, dobrá zmrzlina, stále dokonalejší prostory pro zvířátka, o nich samotných ani nemluvě. Kdo by si rád nevyfotil nové přírůstky?

Něco podobného se v tisku objevilo i o jedné pražské nemocnici. Pan ředitel nešel pro slovo daleko a občas byl sprostý jako činže, jak říkávala moje babi. A zase to samé! Vědělo se to a dalo se tomu zabránit. Ale opět nikdo nezasáhl. Člověka napadne jen jedno, co za tím stojí? A protože se objevují další a další kauzy napadne vás jen jedno. Peníze! Buď jsou to „prachy“ nebo nezájem ze strany lidí, kteří mohou zasáhnout.

Tak a teď se zamyslíme nad tím, proč se někteří lidé chovají jako bossové. Na první místo bych postavila aroganci. Arogantní lidi nikdo nemá rád, ale na společenském žebříčku vystoupají hodně vysoko. Proč? Lidé, kteří jsou hodnoceni jako arogantní jsou komplikovaní, vnitřně složití lidé a bývají často nároční k sobě i k okolí. Každý z nás se s arogantním jedincem určitě již setkal nebo dokonce dostal do střetu. Bylo to náročné? To bych řekla. Už nikdy více, říkáte si a raději rezignujete. A tak arogantní člověk jde dál, nic a nikdo mu nestojí v cestě. Nikdo se s ním nechce totiž přít.

Paní Zdena se stala vedoucí jednoho malého kolektivu. Byla nadšená, práce ji bavila a chtěla toho hodně zlepšit. Jenže ouha! Měla smůlu na šéfa. Poznámky, že ženské jsou „slepice“ přecházela s úsměvem. Potom přitvrdil a začal kritizovat i to, že papír na stole má být nalevo a ne vpravo, že srovnané tužky svědčí o tom, že vlastně nic nedělá. No, abych to zjednodušila, všechno bylo špatně. Sevřel se jí žaludek jen co svého vedoucího uviděla. Začalo jí být špatně fyzicky a psychicky, a nakonec se zhroutila. Musela dát výpověď a ještě dneska, když to vypráví má slzy v očích.

Helena mi zase vyprávěla, že když po škole nastoupila do své první práce, tak ji šéf neustále zesměšňoval: „Každou práci, kterou vám přidělím, zvoráte. Obávám se, že když vás pošlu srovnat tonery do skladu, tak to uděláte blbě! Nemohu se na vás v ničem spolehnout.“ Jiří zase po svém nástupu do prvního zaměstnání pracoval od nevidím do nevidím. Často se stávalo, že mu nadřízený volal kolem 22.00 hodiny večer a úkoloval ho i v tuto hodinu. Že by placené přesčasy? Ani náhodou. Lukášův šéf svým zaměstnancům odpíral benefity, které firma nabízela. Běžně jim neschvaloval dovolenou a když Lukáše pozvala zahraniční strana k návštěvě, český boss nesouhlasil. Do Německa pak poslal email, že Lukáš odmítl odcestovat.

A tak bych mohla pokračovat. A teď si představte svého vedoucího, který má úplně jiné vlastnosti. Například empatii nebo lidskost. Tací manažeři nikoho k ničemu nenutí, nikomu nic nepřikazují, nemají potřebu kontrolovat. Oni motivují! Sami jdou v čele týmu a pokud svůj postup dokáží spojit s empatií, má to výsledek na celý tým. Jaký? Pozitivní. Alespoň ve většině případů. Jasně, jsou lidé, kterým práce moc nevoní nebo je nebaví, ale správnou motivací se dokáže mnoho.

A tak jeden citát pro odlehčení. „Nemá-li šéf v hlavě, musejí mít podřízení v nohou.“ – neznámý autor.

A jakého šéfa máte vy?