Jsou tchyně tak špatné?

 

Při slově tchyně se většina lidí otřese a zbytek vypráví hrůzostrašné historky. Myslím, že žádný příslušník rodinných klanů nemá tak špatnou pověst, jako tchyně. Ale není to jen hloupý předsudek? Možná to pochází z dob minulých, kdy mladí a staří bydleli pohromadě v jednom domě a tchyně byla zvyklá velet. Mladá žena, která se do rodiny přivdala samozřejmě neznala panující zvyklosti, a tak byla často kritizována a poučována. Jenže doby se změnily a jednak rodiny již spolu nebydlí a pokud ano, snaží se dodržovat svá soukromí. Jenže mýty jen tak nevyvrátíme, a představa tchyně semetriky zůstává dál.

Napadá mě, že o tchánech žádné zvěsti nekolují. Proč? Možná, že jsou více pasivní a chtějí hlavně klid a raději se do ničeho nemíchají. Ale vraťme se k ženám. Víte, znám jich opravdu dost a řekla bych, že to vůbec není tak strašné, jak se vypráví. Naopak. „Snacha mi vůbec nepůjčuje děti,“ stěžovala si kamarádka Zuzka. „Když je chceme vidět, jdeme ve čtvrtek plavat do bazénu, protože tam chodí snacha s dětmi. Jinak šanci nemáme a je mi z toho smutno,“ pokračuje a slzičky v jejích očích jsou zřetelné. „Třeba až povyrostou,“ utěšuji ji, ale ona vrtí hlavou. „To si nemyslím. Opatrně jsem se ptala, ale řekla mi, až budou děti sami chtít. Jenže oni nebudou. Jednak nejsou na nás vůbec zvyklé a jednak je mi jasné, že pokud by ten nápad měly, bude jim rozmluven. Už jsem to zažila.“

No dobrá, možná má mladá snacha k tomu nějaký důvod. Sice z ní nic nevypadlo, ale nějaká žárlivost tam být asi musí. Není to jednoduché, ale asi nejdůležitější je komunikace. A ta mnohdy chybí. Buď hraje roli ostych nebo strach. Ostych z toho, že nevím, jak mám s osobou, která není má krev komunikovat nebo strach, že přijdu o kontakt s vnoučaty úplně. Vím, že jsou i tchyně, která na svá vnoučata příliš neslyší a žijí vlastním životem, ale většina z nás je miluje a čas si na ně ráda udělá. Je pravda, že jsem v práci slyšela svého kolegu, že jeho maminka vnoučka ještě neviděla. „Nemá prostě čas,“ řekl a dodal: „Má své zájmy i kamarády a na to být babičkou se prý ještě necítí.“ I to je možné. Dnešní život nám nabízí totiž pestrou škálu možností.

Prostě tchyně se nedají zabalit do jednoho balíku a vyskytují se mezi nimi různé typy. Začnu hned tím prvním. Je to taková mamina. Miluje své dítě a pravděpodobně nemá žádné problémy přijmout partnerku svého syna, a pokud má nějaké výhrady, dokáže se přes ně přenést. Rady uděluje, ale opatrně. Hlavně, aby byli mladí spolu šťastní, jsou její obvyklá slova. Dalším typem je tchyně žárlivá. Tato dáma se chová chladně, a považuje vás za svou konkurentku. Za jejím chováním stojí pocit, že její místo v životě jejího syna nahradil někdo jiný. V tomto případě je lepší leckdy nereagovat na kousavé poznámky a mlčet. Vyhnete se tím konfliktu. Zábavná je tchyně „všeználek“. Všude byla, všechno ví, všechno zná, ke všemu má komentář. Jak reagovat? Usmívat se, usmívat se, usmívat se. Případně provést slůvko „hm“. A ještě jeden druh tchýní bych připomenula. Každý rodič má svůj pohled na výchovu, který považuje za ten nejlepší. A je pravdou, že tchyně by měla respektovat pravidla, kterou si mladí ohledně výchovy dětí stanovili. Pokud ne, konflikt je na cestě.

Pak je tady takzvaná „paní plukovníková“. Ta je zvyklá velet. Takže si budete muset zvyknout na slova jako: „V pět mám zubaře, v půl mě vyzvedněte, ať jsem tam včas.“ Nebo: „V sobotu je potřeba prořezat stromy, tak ať vám to nemusím říkat dvakrát.“ Na tu se musí pomalu. „V sobotu čas nemáme, ale příští víkend by to šlo.“ Také jsou tchyně osamělé. Nemají žádné koníčky ani přátele. A tak stojí často za vašimi dveřmi a dožadují se pozornosti. Pak jsou tchyně aktivní. V pondělí má gymnastiku, v úterý němčinu, ve středu jógu, ve čtvrtek kino, v pátek kávu s bývalými spolužáky, a tak to jde stále dokola. Nemá vůbec čas.

No, mohla bych samozřejmě pokračovat, protože není tchyně jako tchyně. Zrovna tak jako není snacha jako snacha. Prostě jsme lidé, chybující, milující, emotivní či kritizující. Já bych se ale chtěla tchyní zastat. Nejsou všechny fúrie a věřte, že mnohé z nich jsou smutné a udělaly by všechno pro to, aby trávily čas se svými vnoučaty. Jako moje kamarádka Zuzka. Babičky totiž nemusí vychovávat, ale mohou rozmazlovat. Někdy mohou rodiče dětí na prarodiče žárlit. Ale to je nesmysl. I oni jednou budou prarodiči a budou se chovat obdobně jako jejich rodiče.

Než udělám tečku na závěr, vzpomenu citát Vlasty Buriana: „V dívčí válce řádily nejvíce tchyně.“

A jak to vidíte vy?