Vztahy mezi rodiči a dětmi

 

Ano. O vztazích byly toho popsány stohy papíru. Jednalo se ale zejména o vztahy mezi partnery, manžely, prostě mezi mužem a ženou. Jenže vztahy se budují a vyvíjejí i mezi sourozenci, prarodiči nebo samotnými rodiči. Téma to je hodně citlivé a nejen každý má odvahu o něm mluvit. „Když je dítě malé, šlape ti po klíně. Jakmile vyroste, šlape ti po srdci.“ Aspoň tak to říkala moje babi. Ale abych nestrašila hned v úvodu. Je to individuální, případ od případu. Jsou děti, které když vyrostou, se stanou důvěrníky svých rodičů, ale jsou i ti druzí. Tedy ti, kteří nešetří kritikou a občas mohou i citelně zranit.

Jistě mi dáte za pravdu, že každý rodič chce pro svého potomka to nejlepší. Aby z něj vyrostl přinejmenším slušný člověk. Jak je tedy možné, že sem tam slyšíte o odcizení. Proč? Ptáte se a neskrýváte slzy. Že bych někde udělal chybu ve výchově? Já bych řekla, že tím to není. Jedním z hlavních důvodů je generační propast. Tehdy, když jsme byli mladí my, byly také jiné hodnoty a očekávání, zrovna tak zkušenosti. Prostě byla jiná doba. Dnes také. To, co platilo dříve, neplatí dnes. „Nekřič na něj,“ vyjel na mě syn, když jsem se snažila usměrnit vnuka, který už potřetí nereagoval na mé připomínky. „Nekřičím, jen jsem zvýšila hlas. Podívej, už podruhé shodil tu lahev.“ „No a co má být? Stejně je plastová, takže se nerozbije,“ snažil se mě přesvědčit syn. „Prostě ho nech dělat to, na co má chuť.“ Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a radši odešla do jiného pokoje.

Jiná známá mi vyprávěla, že její vnučka jí ve třech letech z talíře rukama. Když se snažila holčičce vnutit lžíci a vidličku, dcera na ni vyjela. „Nech ji být, pořád na ní něco vidíš a neustále vytýkáš!“ Známá se snažila ospravedlnit, že Lucka za chvíli půjde do školky, a tam jí určitě hrabat se v talíři rukama nedovolí. Chvíli debatovali, ale nakonec se dcera urazila, sbalila Lucku a odjela domů. Co v takovém případě dělat?  Nejdůležitější je komunikace. Nojo, ono se to řekne. Ale na to musejí být dva. Co když druhá strana komunikovat nechce. Tady bych mluvila o ztrátě autority. Nevyžádané rady dneska nejsou v módě a mladí díky lehce dostupným informacím žádné rady nepotřebují. Vědí sami všechno nejlíp.

Vztahy se vyvíjejí a mění, přičemž vztah mezi rodičem a dítětem je možná ten nejdramatičtější. Jak je možné, že z mého synáčka nebo dcerušky vyrostla taková fúrie? Ano, děti své rodiče neustále potřebují i v dospělosti, ale zároveň jejich pohled je zcela odlišný. Slyšela jsem od jedné známé, že se rozvinul až v nenávist. Dcera s matkou přerušila jakékoliv styky a nepomohlo vůbec nic. Jasně, to je extrém, ale bohužel se také stává.

Ještě jeden vztah mezi rodiči a dětmi bych ráda zmínila. Jedná se zejména o matku, pro kterou její synek je pořád malým dítětem. Od dětství se snaží svému potomkovi vyšlapávat cestičky, utírat slzičky, pokud si rozbije kolínko, vyhovět každému jeho rozmaru. Je to přece její chlapeček? To, že už mu táhne na třicítku, taková matka nebere na zřetel. Znám jednu, která své dceři telefonuje každý den a nezapomene připomenout v zimě šálu, aby se nenachladila, v létě dostatečný pitný režim. To už je vážně na Chocholouška. A nedej bože, když se takový synek ožení! Většinou to nekončí zrovna dobře. Takovou tchýni ne každý snese. Pokud chcete vztah zachránit, nezbývá nic jiného než nastavit hranice.

A tyto hranice je potřeba nastavit i ve vztahu prarodiče a děti. Protože jinak se z vás stanou štvanci. Do práce, pro vnoučka do školky, upéct závin pro dceru a zeť měl chuť na řízky. A nakonec zmizí i to nejdůležitější. Radost z trávení volného času s vnoučaty. Proto jsou ty hranice tak důležité. Ale je potřeba je nastavit hned na začátku. Čím delší uběhne čas, tím hůře se to mění. Asi nejdůležitější je rozhovor. Jenže jen málokdo si na něj troufne. Protože mnohdy tam chybí respekt a empatie. Takový upřímný rozhovor může být bolestný, může přinést hodně slz a neporozumění, ale je velmi očistný. I když je mnohdy výsledek zcela nulový, někdy dokonce horší, asi stojí za to ho aspoň zkusit.

Tentokrát si dovolím použít citáty dva. Jedno italské přísloví, které říká: „Dokud ti rodiče žijí, neujížděj daleko.“ A ten druhý pronesl už před Kristem řecký řečník Isokratés: „Chovej se ke svým rodičům tak, jak chceš, aby se tvé děti chovaly k tobě.“

A co vy na to?