Oblíbeni v kolektivu?

Jsou lidé, kteří, aniž by pro to něco dělali, jsou v kolektivu oblíbeni a tím pádem zváni na kdejakou akci. Řeknete, že mají milou a nekonfliktní povahu, umí naslouchat a jsou vždy připraveni podat pomocnou ruku. Pro okolí je to samozřejmě přínos, pro ně samotné občas zátěž. I oni jsou totiž lidé, kteří mají své problémy a bolístky. Neumí nikomu nic odříct, a tak občas s velkým sebezapřením chodí na akce, které je vůbec nezajímají. Možná by nejraději zůstali doma a četl si knížku nebo poslouchali ticho v místnosti, případně v lese.

Většinou důvodem, proč neumí říct ne, je syndrom hodné holky nebo kluka. Bojí se, že zklamou, cítí se provinile, že nesplnili očekávání druhých. Jsou tak naučeni odmala a tak většinou zatnou zuby a jedou scénář těch druhých. Jsi premiant a nepovedla se ti písemka? Paní učitelka se tváří zklamaně a také to hned dá najevo: „Zklamala si mě, Věrko, Honzíku…“ A tak se Věrka nebo Honzík snaží paní učitelku nezklamat. Jenže náhle přichází únava, vyčerpání a někdy i vztek na toho, který je o laskavost požádal. Jak z toho bludného kruhu ven? Těžko. Čím je člověk starší, tím to jde hůř. Bojí se odmítnutí. Má strach, že přestane být oblíbený v kolektivu. To je hodně hloupá věta, jakoby z let minulých. Často se používala v životopisech… a tak nějak mi utkvěla v paměti.

Co je potřeba si uvědomit? Že odmítnutím nějakého požadavku není odmítnutí člověka. Nechce se vám na výlet? Ranní vstávání vám nevyhovuje? Jste tím ve stresu? Tak nejezděte! Buď zůstaňte doma a udělejte si pohodový den dle svého přání nebo jeďte sám. Třeba odpoledne. Mějte se rádi. Důvěřujte svému šestému smyslu. On ví, co je pro vás dobré. Rozumím, je to těžké, pokud jste nastaveni od mládí vždy vyhovět. Ale uvědomte si, že vy stojíte na posledním místě. A měli byste stát na prvním. „Miluj svého bližního jako sebe samého…“ Uvědomme si, že pak nežijeme svoje životy, ale životy druhých. Postrádáme tak to nejdůležitější pro naše zdraví, a to je respekt a úcta k sobě samým.

Mám známou, která neustále dělá to, co chce její partner. On chtěl chalupu a ona měla k chalupaření spíš odpor. Zahrádka jí nic neříkala, radši by trávila víkendy doma za kulturou, nebo poznávala krásy domoviny. Jak myslíte, že to dopadlo? Koupila se chalupa. Partner toužil po cestě na Nový Zéland, ona by raději miminko. Biologické hodiny odpočítávaly její čas a ona si toho byla plně vědoma. A jak to skončilo? Odjeli na Nový Zéland, nějakou dobu cestovali, nějakou dobu tam i pracovali, a když se vrátili, tak se s ní přítel rozešel. Zhroutila se z toho. Teď přemýšlí, kde udělala chybu.

Člověk by měl začít možná s drobným odmítáním. Třeba v restauraci. Byla jsem jednou s kamarádkou na obědě a daly jsme si vývar. Podívala se na něj a řekla, ten je z kostky. Zavolala číšníka a řekla: „ Tohle není pravý vývar, to já jíst nebudu.“ Zírala jsem. Protože já, se svojí povahou, bych to snědla, prostě se neumím ozvat. Tam někde to začíná. Člověk by se neměl bát odmítnout bez pocitu viny. Copak je něco špatně, když se mi někam nechce? Samozřejmě, že ne. Na to má plné právo každý. A nemusí vysvětlovat, proč. Prostě proto. Nerada chodím na firemní večírky a basta fidli. S kolegy se mohu potkat i jinde. Prostě davy lidí nesnáším a nedělá mi to dobře. A omlouvat se? Za co? To už vůbec ne. „Jen jdi, moc ti to přeju, ale to není nic pro mě.“ Když se nenaučíte odmítat, budete sice v kolektivu oblíbení, ale ztratíte sami sebe. A může se stát, že to vede až k duševním problémům a těch se zbavit není vůbec jednoduché. Kdo to zažil, ví své.

Tím, že odmítnete, nejste přece ještě špatný člověk. Každý z nás je jiný. Každý z nás má jiné potřeby a přání. Petru několikrát firma vyslala přes vánoční svátky do ciziny. Měla malou dcerku, a tak se jí nechtělo. Nakonec vždy odjela. Až třetí rok, řekla ne. Zvládla to. Sice nedostala prémie, ale rodina byla nadšená a moc si vánoce užila. Časem z firmy odešla a našla si klidnější práci. A věřte, že je jí líp. Jo, a ještě jeden důvod, proč neodmítáme, je také nutno připomenout. Lichotí nám, že nás druzí potřebují, že nám volají, a že jsme prakticky k roztrhání, jsme zajímaví, oblíbení, žádaní… No, možná ano. Možná ne. Lidé nás mohou také lehce zneužívat…

„Popularita je trest, který vypadá jako ocenění.“ – Ingmar Bergman, švédský filmař.

A jak to vidíte vy?