Co znamená být pokorný?

 

Všimněte si, že pokud mluvíte o pokoře, každému naskočí hned ekvivalent „víra“. Jako kdyby být pokorný znamenalo něco, co platí jen pro věřícího člověka. Není tomu tak. Pokora se projevuje nesobeckým a skromným jednáním jedince, který respektuje druhé. Tak proč je to tak těžké uplatňovat v praxi? Podívejme se jen namátkou na dnešní děti. Pokud před nimi slovo „pokora“ vyslovíte, nechápavě zvednou oči, jako cože to je… Dneska se klade důraz ve výchově na to, aby dítě umělo prosadit svůj názor, bylo sebevědomé, a tak. Copak o to, to vůbec není špatné, ale kam zmizela pokora a úcta?

Ano, souhlasím s tím, že sebevědomí je důležité. My ho moc neměli. Ale nic se nemá přehánět. Pokud maminka chválí Davídka za to, že se ve čtyřech letech v noci nepočůral, je to za tou pomyslnou hranicí. Pochvala musí mít reálný základ. Když se dítě zlepší v matematice, tak přece stačí: „Vidíš, že to jde a jsem na tebe pyšná“ než vykřikovat něco o mistrech světa. Zlepšení známky ze čtyřky na trojku je jistě chvályhodné, ale zase takové vítězství to není. Trochu se obávám, že dnes si rodiče myslí, že mají doma Alberta Einsteina a jásají nad každým pokrokem. Jde o to, že věci normální zveličují na kolosální.

Za mě je nejdůležitější při výchově dětí důslednost. A pravidla. Třeba v kolik hodin se jde na kutě a že si Davídek nebo Márinka mají po sobě uklidit hračky, sami se obléknout atakpodobně. Říkala mi známá, že chodí s malým plavat a občas se nestačí divit. Maminka honí své ratolesti po bazénu, obléká je, obouvá, přemlouvá, domlouvá a já nevím, co ještě dalšího. Občas děs a hrůza! Pokud ale pravidla nastavíme, pak je také dodržujeme. Jakmile totiž jednou polevíme, malý chytráček už ví, že to s těmi pravidly nebude tak horké.

Ale abych neodbíhala od tématu. A to je pokora. Kdysi byly za ctnosti považovány tyto vlastnosti – skromnost, pokora, vděčnost, trpělivost a odvaha. Jenže jak podporovat skromnost v konzumní společnosti? Moc dobře to nejde. Pokoru zase odsouváme za sebevědomí dítěte, protože přece chceme, aby se náš Filip v životě prosadil. A k tomu všemu ještě trpělivost! Kde ji vzít, když odevšad slyšíme, neváhej a objednej si to hned! Jakmile tento diktát odmítnete, vaše dítě nezapadne. A to přece žádný rodič nechce. A odvaha? Ta se také těžko rozvíjí, když se klade důraz na maximální bezpečnost.

Jenže pokud by se těch pět ctností dostalo znovu na pořad dne, vůbec by to špatné nebylo. Skromný člověk nepotřebuje desetipokojovou vilu, aby byl šťastný. To si totiž jen myslí a tlačí ho k tomu reklama a okolí. Skromný člověk je mnohem svobodnější a tím i šťastnější. Pokora je zase opakem pýchy. A nafoukance nemá přece nikdo rád. A přesto jich stále přibývá. A proto tleskám mamince, které se synek ptal: „Chtěla bys být nejchytřejší na světě, maminko?“ „Ne,“ zavrtěla hlavou ta moudrá matka. „Jsem ráda, že na světě jsou lidé chytřejší než já a poradí mi kdykoliv, když potřebuji.“ Přece mohu být šťastný i s tím, co mi bylo naděleno shůry.

Přece jen mi to nedá a zavzpomínám na tu výchovu minulou. Když dítě neposlouchalo, tak prostě nějakou koupilo. Dnes se na děcko nesmí ani zvýšit hlas. Prý to přivádí stres a chudák malý si nese tuto ránu do života. No, nevím. Samozřejmě jsem proti fyzickým trestům, ale… Nedávno jsem jela vlakem a naproti mně seděla mladá maminka s malým chlapcem. Asi se nudil a tak do mě neustále kopal. Snažila jsem se mu vyhnout, ale nešlo to. Tak jsem čekala, kdy matka zasáhne. Omyl. Jen mu něžně vzala nožičky a tiše pronesla: „To se nedělá, Jaroušku, paní to bolí.“ Myslíte, že Jaroušek přestal? To víte, že ne. A já zbabělec mlčela a uhýbala dál. Jen by mě zajímalo, co by dělala mamka, kdyby Jaroušek kopal do ní. Možná, že nic. Ještě venku jsem o tom přemýšlela. Co bude s Jarouškem za deset let? Moc nevěřím tomu, že se arogance ztratí. Jenže to už bude pozdě. Aspoň tak si to myslím já.

„Pokora srdce nežádá, aby ses pokořoval, aby aby ses otevřel. Právě ona je klíčem ke změně. Teprve potom můžeš dávat a přijímat.“ – Antoine de Saint-Eupéry, Citadela.

A jak to vidíte vy?