Životem se má člověk prochechtat

 

„S Emilem bylo veselo, životem jsme se prochechtali“, řekla kdysi Dana Zátopková. A to mě fakt zaujalo. Je to určitě lepší než se životem probrečet. Nebo prosmutnit. Nebo… Já vím, ono se to řekne. Ale zase tak těžké to není. Stačí nebrat život tak vážně, a hlavně ne sebe. Důležitou roli hraje humor. Jenže s tím se musí člověk narodit. Jsou lidé, kteří udělají z každé složité situace srandu a zase ti druzí, kteří ve všem vidí drama. Hezky se to říká, hezky se to píše, ale žít podle tohoto návodu někomu prostě nejde.

Sklon brát se občas příliš vážně je součástí lidské povahy. Vždyť je život přece tak těžký, slyšíte občas od těchto lidí. No, je. Ale proč ho občas nezlehčit? Ten, kdo vidí ve všem jen negativitu, se pozná hned. Věčně nabručený, zamračený a mrzutý. Tyto osoby vypadají tak, jakoby na jejich bedrech visela celá tíha světa. Samozřejmě tomu tak není, ale zkuste jim to říct. Protáhnou obličej ještě víc a odpoví: „Vy nevíte nic a všechno zlehčujete. Ona to není žádná sranda.“ Tak a máte to!

Jenže věřte mi, že náchylnost brát se příliš vážně, nám brání vést spokojený život. Zatímco ten druhý, který se směje a chechtá od rána do večera, je na tom s náladou určitě líp. On nechápe vás, vy nechápete jeho. Jedno ale odborníci vědí. Smích má spoustu předností. Uvolňuje svaly, zlepšuje krevní oběh a snižuje hladinu stresových hormonů. Mám kamarádku, se kterou probíráme šílené životní situace, se kterými nejde moc co dělat. Smutek a slzy jsou na pořadu dne, ale pak jedna z nás řekne takovou „hovadinu“, že rozhovor končí slzami, ale od smíchu. Prostě nic se nejí tak horké. A člověk si uvědomí, jak mu život proplouvá mezi prsty a konec je stále blíž a blíž. Není tedy lepší záchvat smíchu než pláče?

Horší je to v páru. Pokud jeden z nich nebere život tak vážně a druhý stojí na opačné straně, může jít tu a tam o peklo. „Ty všechno jenom zlehčuješ a vůbec nevíš, jak já se cítím!“ stěžuje si bručoun. „A ty děláš z komára velblouda, nic se nejí tak horké!“ odpovídá druhý. A že by se ti dva dohodli? To tedy nehrozí. Každý si mele svou, protože i pohled na věc je jiný. Napadlo mě, jak se ti dva dali vlastně dohromady? Protiklady se přitahují, přece. Ale po nějakém čase už zas tolik ne. Jakmile pomine fáze zamilovanosti, tak člověk zjistí, že si s tím druhým vlastně nemá co říct, že jsou každý z jiného těsta. Pak zbývá už jen kompromis. A když k němu nedojde, tak jsou jen dvě řešení. Buď ze vztahu odejít, nebo se s ním smířit.

Ale zpátky k těm, kteří se rádi smějí a řehtají. Když se sejdou dva takového ražení, víte, že bude zábava. Většinou nakazí i ty největší bručouny. Alespoň na čas. Všimněte si, že naše babičky měly mnohdy hodně těžký život. A některé už tehdy věděly, že mají jen tři možnosti. Litovat se ve smyslu „já chudinka mám takovou smůlu“, nebo být naštvaná „sakra proč já mám zrovna tak těžký život“, nebo se tomu prostě zasmát „to mohlo potkat jedině mě, ale žiju a život jde dál“. Mám jednu známou, které už se blíží osmdesátka. Nenaříká, dělá si z toho srandu. „Ráno kouknu do zrcadla a ptám se té, kterou tam vidím, kdože to je?“ chechtá se. „Tak vrásčitý obličej mohu mít jen já!“ Doplňuje. „Včera byl prima den,“ pokračuje. „Sice pršelo a ven jsem nemohla jít, ale pustila jsem si hudbu, nalila skleničku bílého vína a tančila tak divoce, až jsem si narazila kotník!“ „Bóže“, vyděsila jsem se, „to chce doktora“. „Ale kdepak“, zasmála se, „na noc jsem si dala studený hadr a už běhám zase jako srnka.“

Tak co myslíte, že je lepší? Umět se radovat a dělat si legraci i sám ze sebe, nebo se litovat a trápit, jak je život těžký? To záleží jen na každém z nás, co si vybere. Já vím, důležité jsou i genetické předpoklady. Ty nelze zapomenout. Každý jsme jiný. Ale možná něco jde v našem kódu předělat. Kdo ví? Zamyslet se a pak mávnout rukou. Co já se s tím budu dál trápit! Nějak bylo, nějak bude… Nechci samozřejmě zlehčovat, jsou situace, které k zasmání nejsou. Jen je potřeba odlišit zrno od plev.

„Smát se smrti a umřít smíchem.“ – Jacques Prevért, francouzský autor a scénárista. A ještě přidám Jana Wericha, pro kterého byl smích a humor kořením života: „Kdo se umí smát sám sobě, má právo se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“

 A jak jste na tom vy?