Srdce na svém místě

 

Tak jsem vyběhla z nemocnice a rozhlížím se po nějaké zastávce autobusu. No vyběhla je silné slovo, spíš došourala, protože mi pořád ještě nebylo do skoku. Ale jedno jsem věděla jistě. Chci domů stejně jako mimozemšťan  E.T.  Jenže, kterým autobusem a ze které zastávky? Náhle vidím paní s pejskem, a tak volím nejjednodušší řešení. Ptám se, jak se dostanu tam a tam. Usměje se a odpoví: „To bude nejlepší stočtyřicítkou. Jé, a tamhle se zrovna rozjíždí,“ dodá. „To se nedá nic dělat,“ odvětím, „počkám na další.“ Jenže paní popoběhla před autobus, zamávala na řidiče a prakticky ho zastavila. „Ták, a teď můžete nastoupit.“ Na rozloučenou mi zamávala a já jí ani nestačila poděkovat. Pomyslela jsem si jen jediné. Vida, i takoví jsou mezi námi…

Člověk pořád jen nadává, jak jsou lidí zlí, neempatičtí, necitliví. Ano, to jistě někteří jsou. Ale existují i ti druzí a o těch se zase tak moc nemluví. Nejsou totiž moc vidět. Vždycky se nestačím divit, kolik lidí dělá ve svém volném čase dobré skutky nebo přispívá na dobrou věc. Jsou i tací, kteří to zvolili za smysl svého života. A tak místo aby počítali penízky, věnují se paliativní péči nebo nějaké charitě, případně podporují chudé děti na dálku. Jen tak, aniž by se chlubili.

Já si myslím, že lidé se srdcem na dlani se poznají už v dětství. Dostanou to od Pána Boha jako svoji genetickou výbavu a moc s tímto bohatstvím nešetří. Jednu takovou osobu nebo spíše ještě osůbku mám ve své rodině. Moje vnučka mi nosí tašku, protože mě bolí záda nebo mi pomáhá obout boty a komentuje to slovy: „Sedni si, babčo, já ti boty zavážu,“. A dodá: „Neprotestuj a dej mi tu tašku, je těžká.“ Je mi to blbé, neb desetiletá vnučka je opravdu tenká jako proutek a já nechci, aby tahala těžké věci, když vidím, jak se pod nimi prohýbá. A tak se slzami v očích ji nechám pomáhat. Hlavně, aby to někdo nezneužil, napadá mě mockrát, protože vím, jak to v životě chodí. Prostě mám o její zlaté srdce obavy. Ale s tím nic neudělám. Je tak nastavená a je to pro ni zcela přirozená věc pomáhat nejen babče, ale všem, kdo to potřebují.

Někde jsem četla, že takové osoby trpí syndromem hodného člověka. Strašné, co? Jsou zranitelní, protože myslí především na druhé a méně na sebe. Jenže tady platí zlaté pravidlo. Všechno má svou mez. Co to znamená? Ano, buďte laskaví. Ale jen k lidem, kteří jsou laskaví i k vám. Ne k těm, kteří vás zneužívají. Umět říct NE. Tak okamžitě poznáte, kdo stojí před vámi. Někdo to pochopí a omluví se, jiný naopak zaútočí. Ty druhé nechte běžet. Nestojí za to jim pomáhat a už vůbec ne se s nimi stýkat. Patří do skupiny lidí, kteří jen berou. Je to jejich způsob proplouvání životem. No ať. Ale vy k tomu nemusíte asistovat, že? Pokud neřeknete NE, budou vám lidé ubližovat jen proto, že si ubližovat necháte. Hlavně nežijte v iluzích, že přestanou. Nepřestanou. Také nemá cenu pomáhat někomu, kdo se řítí do propasti. Třeba takový alkoholik. Může se stát, že vás strhne s sebou. Je to jako se nechat vtáhnout do tekutého písku.

Ale o těch, kteří tak rádi vysávají a zneužívají druhé, psát nechci. Díky té ochotné paní před nemocnicí, kdy jsem nebyla na tom nejlépe fyzicky ani psychicky, jsem se zamyslela, kolik dobrých lidí kolem sebe mám. Třeba bezva sousedy. Když něco potřebuji, mohu zazvonit. Vždy mám pocit, že to dělají i rádi. Nakonec si dáme sklenku a klábosíme i dvě hodiny. Mám také bezva kamarády. Už od dětství jich jaksi přibývá úměrně s tím, jak jsem dospívala. V duchu jim děkuji, protože jsou i lidé, kteří nikoho takového ve své blízkosti nemají. Prostě prima lidi by si měl člověk hýčkat. Nejsou totiž samozřejmostí. A možná v duchu i pokorně poděkovat, že jsou.

„Dobrá hlava a dobré srdce jsou vždy skvělou kombinací.“ – Nelson Mandela, bývalý prezident Jihoafrické republiky, bojovník proti apartheidu.

A jak to vidíte vy?