Domácí násilí

 

Vyprávěl mi známý otřesnou věc. No, vyprávěl… spíš se prořekl a já se toho hned chytila. On učí v Itálii na vysoké škole, ale pochází z Bolívie. A když mi tak jednou povídal o své rodině, vypadlo z něj, že otec bil svoji ženu, tedy jeho matku. „A co jsi dělal ty a tvoji dva bratři?“ ptala jsem se. „No, když jsme byli malí kluci,“ začal váhavě, „tak nic.“ Ale když mi bylo osmnáct, chytil jsem ho za ruku a řekl: „Ode dneška dost!“ A on toho nechal. Lekl se. Dobře viděl, že jsme už dospělí a máme mnohem větší sílu než on. No dobrá, pomyslela jsem si, Jižní Amerika. Jiná země, jiný mrav…

Jenže v hlavě mi to zůstalo a možná právě proto jsem začala slýchávat podobná vyprávění i ve svém okolí. Jedna moje bývalá kolegyně z práce se po patnácti letech rozvedla. Což o to, to bych ani nezaregistrovala. Ale všimla jsem si, že urputně shání nějaké bydlení. Zůstala se třemi dětmi prakticky na ulici. Její manžel si přivedl do společného domu novou partnerku a suše jí oznámil, ať se pakuje. No, promiňte za to hrubé slovo, ale on to pronesl právě takto. „No, to ani náhodou,“ odpověděla mu. „Kam bych asi tak šla se třemi dětmi? Však tvá nová paní má svůj byt, tak můžete bydlet u ní, ne?“ Jenže to byla voda na jeho mlýn. „Když nepůjdeš dobrovolně, tak tě odtud vykopu.“ A nezůstalo jen u slov, povalil ji na zem a kopal do ní, až byla samá modřina. Děti se snažily ji bránit, ale byly moc malé. Dopadlo to tak, že se nastěhovala k rodičům a spala s dětmi na nafukovacích matracích. Abych tento příběh dokončila, dopadl dobře. Znovu se vdala, děti vyrostly a bývalý muž zemřel na rakovinu. Boží mlýny. Děti s ním nakonec občas komunikovaly, až na tu prostřední. Ta mu to kopání nikdy neodpustila.

Zbývá odpověď na otázku: co je to za lidi, kteří napadají své blízké? Může za tím stát cokoliv. To přenechám psychologům. Ale abych byla spravedlivá, týrání může být i opačné, tedy žena bije manžela, týrají se i děti nebo senioři. Často i zvířata. Je to strašné, že o tom okolí mnohdy ani neví. Anebo ví, ale do cizích věcí se neplete. Zaplaťpánbůh za to, že těch všímavých je víc. Jo a musím připomenout, že agresoři nemusí svou oběť nutně napadat jen fyzicky, velmi účinné a bolestivé je i psychické týrání, které má za následek ještě větší podřízenost oběti vůči agresorovi. Ano, konečně jsem použila to správné slovo. Oběť.

Já vím, že občas by člověk svoji drahou polovičku nejraději zabil. Když rýpe a rýpe a nedá si pokoj celý den. Jenže rozdíl od normálního člověka a psychopata je ten, že normální člověk na druhou polovičku prostě nesáhne. Radši uteče nebo počítá do stovky. Nebo se jejich domácnost promění na tu takzvaně italskou, kdy po sobě házejí talíře oba dva. Až rozbijí i ten poslední talíř, situace se uklidní a je čas na mír. Nebo aspoň na klid.

Ale zpátky k ženám. Jsme u tématu ženských práv. A tak bychom se mohli vydat na dlouhou pouť staletími až do současnosti.  Tak bychom snad zjistili, proč žena byla vždy podřízena muži. Že by šlo o její slabší tělesnou konstrukci? V každém případě se o tom můžeme poučit z knih. Práva a nároky, kterých se začaly ženy a dívky domáhat na celém světě, tvořilo základ hnutí žen ve století devatenáctém a poté ve feministickém hnutí století dvacátého a jednadvacátého. Dnes je osvobození od násilí zakotveno v Deklaraci OSN a též v Istanbulské úmluvě. Otázkou zůstává, jak a kde se s ní zachází. Dosti teorie. V praxi je to tak, že čím chudší země, tím větší násilí. Souvisí to samozřejmě se vzděláním a společností, která to akceptuje. Něco jako „je to moje žena a bude poslouchat“. Takže na prvním místě jednoznačně vede Afrika, po ní jihovýchodní Asie, Blízký východ, Amerika (hlavně jižní), následuje Austrálie a Oceánie a konečně Evropa. Ale i tady se jedná skoro o 30 procent týraných žen.

Přiznávám se bez mučení, že vůbec nechápu, kde se v člověku bere snaha ublížit. Nemyslím jen fyzické napadení, ale i slovní. Všimněte si, kolikrát vám jedovatá slina někoho nedala v noci spát. A tak se snažím spoustu věcí pochopit, ale tohle mi jaksi nejde. Spíš mě překvapuje, že ten můj známý z Bolívie vyrostl v tak dobrého a schopného člověka. Slyšela jsem totiž, že to co vidíme doma, opakujeme pak i ve své domácnosti. Tak nevím. Že by výjimka? Oba jeho bratři jsou též velmi dobří a soucitní lidé. Možná si to člověk v sobě nese v genech. Po někom. Ať tak nebo tak, oči před tím zavírat nesmíme. Určitě to člověka nešlechtí. Svou roli hraje i nenávist, závist a rasismus.

„Bůh zajisté chce, aby mezi námi byla namísto násilí láska, namísto hádek prostota víry, místo roztržek společná snášenlivost. – Jan Amos Komenský. A ještě jeden citát od tohoto velikána: „Omnia sponte fluant, absint violencia rebus – Vše nechť se děje po dobrém, nechť není násilí v ničem.

A jak to vidíte vy?