To je ale štěkna!

 

Slovo „štěkna“ je od slova štěkat. A kdože to štěká? Pes, fena, pejsek, psíček. Většinou, když se na někoho rozzlobí, nebo štěká na kolemjdoucí, které nezná. No, a tak přeneseně tady máme, štěknu. Tedy ženštinu, která se ráda hádá a prosazuje sebe a své názory. Všimněte si, že mužské části se to zase tolik netýká. Měla jsem kolegu v práci. Takový vyrovnaný a optimistický chlap to byl. Oženil se z lásky a narodila se jim dcera. O své ženě mluvil jen v superlativech. Až jednou… „Co se ti stalo?“ ptala jsem se ho, protože se mi zdál nějaký divný. „Nic,“ odvětil. Nepatřil mezi ty, kteří si rádi stěžují. No, nedala jsem se a při kávičce jsem na něj uhodila znovu. „Ale člověče, žena se mi změnila jako mávnutím kouzelného proutku.“ „Jak jako?“ ptala jsem se dál. „No, když to zkrátím… stala se z ní hádavá a nepříjemná ženská. Všechno jí vadí, pořád si stěžuje a navíc kdekoho a kdeco pomlouvá.“

No, mít tohle doma, fakt nikomu nepřeju. Ovšem tyto štěkající ženy nejsou jen v běžných domácnostech. Vyskytují se totiž všude. V obchodě, na úřadech, v zaměstnání. Je to takový zvláštní druh. Nic jim není dobré, nic jim není po chuti. „Můžete mi prosím pomoct vyplnit ten formulář?“ ptala jsem se jednou úřednice. Asi neměla svůj den. Podívala se na mě a vyštěkla: „Na stolku leží návod na vyplnění. Kdybych měla pomáhat každému, tak bych nedělala nic jiného.“ No věřte, že jsem se hned pakovala. Ale o okénko dál se na mě usmívala referentka s blonďatou hřívou: „Pojďte, já vám pomůžu.“ Co dodat? Je to v lidech.

Jak charakterizovat takovou osobu? No, žádná věda to není. „Hele, dneska mě naštvala Helena, je fakt divná. Jó, a šéf v práci je pěkné pako. Dělá úplně všechno špatně.“ Prostě, ať se taková ženská podívá na kohokoliv, nikdo jí není dost dobrý. Že by se podívala do zrcadla a prozpytovala svědomí, jestli ona je tak perfektní, takovou dámu ani nenapadne. Bude to asi ale v tom, že dotyčné osoby nemají dost sebevědomí. Plány měly velké, což o to, ale z jejich realizace jaksi sešlo. A lepší než přiznat si to, je zpochybňovat ty druhé, hledat na nich chyby a pokud nemohou jejich úspěch upřít, alespoň zaváhat nad cestou, jak se k výsledku dopracovali. Lidé, kteří tak rádi kritizují své okolí, nebývají kritičtí sami k sobě. Bohužel. Dokonce se domnívají, že jejich informace jsou objektivní a že jen oni čerpají z těch správných zdrojů. Nepřesvědčíte je, ať se snažíte jakkoli. Hned vyštěknou:  „Ale jdi! Já mám svoje zdroje a mám to nastudované.“ „A na každém šprochu je pravdy trochu,“ ukončí s vámi polemiku, která vlastně žádnou diskusí nebyla. Spíš monologem.

Jedno je jisté. Chcete se s takovým člověkem dostat do křížku? Nikoli, že? A co se tedy dá udělat? Vyhnout se mu. Proto většinou kritičtí lidé vůči okolí bývají dost osamělí. Moc přátel vážně nemají. A místo toho, aby se nad sebou zamysleli, prezentují svoji osamělost jako přednost. Přece nikoho nepotřebují! Vystačí si sami. Soužití s daným jedincem není vůbec jednoduché. Je to opravdu silné kafe na psychiku. Co to chce pevných nervů, trpělivosti a tolerance, si dokáže představit jen ten, kdo to zažil. „Je občas na ránu,“ říkal mi Tonda, „ale zatím to zvládám.“ Co se stane, až to zvládat přestane, nechci ani vědět.

Co to zkusit obrátit? Místo pomlouvání a hledání chyb na všem, říct něco pozitivního. Někoho pochválit. Dokáže to ale vůbec taková ženština? Místo ostré kritiky pohladit a zasmát se, možná i sama sobě. Nevěřím, že je někdo takhle od přírody již nastaven. Musel se k tomu nějak dopracovat. Většinou, když nebyl spokojený sám se sebou. Ale to se točíme pořád dokola. Přiznávám bez mučení, že mám z takových lidí husí kůži. Dokážou mi zkazit celý den. Tak i já hledám, kde nechal tesař díru. Mizím. A tak zatímco pes štěká, nekouše. A stačí mu dát pokyn „přestaň“ a přestane, ženská hašteřivá, štěkající sem i tam, občas i kousne. A že by přestala? O tom se vám může jen zdát.

„Lepší jest bydliti v koutě na střeše, nežli s ženou svárlivou v domě společném.“ – izraelský král Šalamoun.

A jak to vidíte vy?