Pomsta aneb já ti ukážu!

 

Komu někdy někdo neublížil? Myslím, že těch zranění uvnitř si nese každý z nás ažaž. Prostě nespravedlnost se děje. Některé křivdy a bolesti jsou menší, jindy větší, některé až fatální. „Vykašlal se na mě, tak já mu otrávím psa,“ slyšela jsem kdysi dávno od jedné zhrzené dívky. Přiznám se, že mě to zaskočilo. No, samozřejmě to neudělala, zvířata měla ráda, byl to jen prvotní impuls na jeho nevěru. A možná už tehdy jsem si uvědomila, že platí to staré rčení „pomsta je sladká.“ No, nevím.

Sice jakási lidová moudrost říká oko za oko, zub za zub. V první chvíli, když vás někdo poníží nebo zradí, pociťujete nutkavou touhu po odvetě. Má to jednoduché vysvětlení. Pomáhá zmírnit bolest a cítit se lépe. Čím více vám někdo zasadil ránu do srdce, tím více po ní toužíte. Nakonec člověk takzvaně vychladne a žádnou pomstu nevykoná. Buď odejde středem, nebo odpustí. Časem. Ale existují jedinci, kteří jsou od přírody pomstychtiví. Tu svoji myšlenku zdárně dovedou až do konce. Ano, i když nakonec se někdy pomstíte, nejde vůbec o sladký pocit. Spíš hořký a občas se člověk i sám za sebe zastydí. Jedna moje dobrá známá před rozchodem s manželem devastovala byt. Nenápadně. Tu prostřihla sedačku, tu poškodila kávovar. Nebo utrhla knoflíky na manželově oblíbené košili. „Chceš jít na rande s tou megerou?“ „Hm, tak běž, ale kterou košili si oblékneš? Určitě ne tu proužkovanou…“ Nic lidského, nám není cizí, že? A nezapomeňte na boží mlýny! Melou, občas pomalu, ale jistě.

A nejvíc mě děsí, když čtu, jak si bývalí manželé dělají naschvály kvůli dětem. Pomlouvají jeden druhého před nimi, nedodržují termíny předání, někdy zůstává rozum stát. Vždyť se přece brali z lásky, ne? A copak za to, že to nevyšlo, může dítě? Četla jsem i takový příběh, kdy manžel svoji bývalou zastřelil, poté obě dvě děti a nakonec sám sebe. Jiná žena prý obvinila svého muže, že znásilňoval jejich dceru a dostat ho tak do vězení. Tohle je vážně už za hranou. Jen přemýšlím, jestli mohla v noci spát? Anebo patří do té kategorie „pomstychtivá“? Takový člověk nemá jiné přání, než druhému zlo vrátit, ublížit mu, zničit ho. Je to jed. Na ještě jeden případ jsem si vzpomněla. Vyprávěl mi ho jakýsi právník. Zastupoval klienta, který chtěl syna do své péče a potřeboval bývalou manželku očernit. Neváhal najmout detektiva, který ji měl sledovat, s kým se schází, kde a kdy. Pak se snažil podplatit psychologa, aby mu potvrdil, že dítě není duševně v pořádku, když je se svou matkou. Myslím, že to dopadlo dobře, ale nejsem si fakt jistá.

Také se množí zhrzení jedinci, kteří své bývalé terorizují psychicky. Volají mu několikrát za noc, ve dne ho sledují. Možná si tak myslí, že se dotyčný vrátí. Prostě to nezvládají. Chtějí druhému oplatit svá zranění, ale jejich bolest se tím nezmírní. Trápí tím i sebe. Lepší je zavřít dveře a jít dál. Já vím, bolest jen tak nevymizí. Ale časem ano. Takhle vlastně se jen agónie prodlužuje. Kdo ví, kde se to rozhodnutí ublížit v lidech bere? Že by genetika? Možná Pavel nedostal v dětství dost lásky, nebo mu bylo dokonce ubližováno. Vyrostl tak v jedince neschopného normálních vztahů a komunikace, byl zlý a kritický, nesnášenlivý k ostatním. Neměl rád domácí zvířata, neboť ho v hloubi duše popuzovalo, když je někomu projevována láska, zatímco on jí měl takový nedostatek. I tak to může být. Ale ať je to, jak je to, pomstít se je v hloubi duše každého z nás. Záleží jen na tom, jak s tím naložíme. Ona totiž není pomsta jako pomsta. Pokud stříháme knoflíky na oblíbené košili svého ex a uspokojí to naši touhu po pomstě, tak proč ne? Když ale schovávám svého syna před bývalým, nebo tvrdím, že je nemocný, tak tady už bych zazvonila na poplach.

A to jsem se ještě nezaměřila na krevní mstu. Sice patří do středověku, ale ona někde trvá. Oficiálně není uznávána, ale v určitých kruzích pořád platí. A to nejen v mafiánských, ale třeba i v Albánii, Srbsku, na Korsice a prý i na Kavkaze.

A proto si opakujme slova moudrého římského císaře, kterým byl Marcus Aurelius: „Nejlepší pomstou je nebýt jako ten, který vás zranil.“ Jo, moc hezké. Ale kdo z nás to umí, že?

A jak to vidíte vy?